Libor Fára

Fárův velmi specifická rukopis byl jistě utvářen jeho láskou k divadlu, sympatií s poetismem Karla Teigeho a Vítězslava Nezvala, zálibě ve slovních hříčkách, absurdních situacích, grotesce a celoživotní lásce k hudbě, především k jazzu.   

Umělecký svět jej lákal již od dětství. Rád kreslil už na gymnáziu, kde byl jeho učitelem Pravoslav Kotík. Již v té době byl silně zaujat surrealismem. Ve válečných 40. letech se Fára stýkal se členy surrealistické spořilovské skupiny. Jeho blízkým přítelem se v té době stal například Josef Istler. 

V roce 1945 zahájil Fára studium na Vysoké škole uměleckoprůmyslové ve třídě Emila Filly. A hned v následujícím roce 1946 byla některá jeho díla vybrána na výstavu “Art tchécoslovaque 1936-1946” do Paříže. Fára v té době pokračoval ve svých surrealistických aktivitách. Kreslil, maloval, vytvářel koláže, objekty či volné sestavy složené z různých předmětů majících surealistickou příchuť fetišů. Vše v duchu surrealismu, i když pravověrným surrealistou se Fára nikdy nestal. Jeho obrazy a kresby sice mají silně imaginativně poetickou atmosféru, jsou hypnoticky zázračné a jemně vibrující, nicméně nešokují drastičností, perverzní erotikou či drasticitou jak tomu bylo v případě mnoha surrealistů. Nejblíže měl Fára zřejmě k Maxu Ernstovi, který nepatřil k ortodoxním surrealistům a který byl oblíbeným autorem také u Mikuláše Medka, s nímž se Fára od roku 1950 stýkal. Období 50. let také znamenalo dobu vyostřené politické situace a válečná a poválečná síla surrealismu i v neoficiálních kruzích už doznívala.

V roce 1967 měl Fára svou druhou samostatnou výstavu s názvem: “Hrací stoly 66/67”. Na ní autor představil své asambláže složené z dřevěných torzovitých předmětů, stylizovaných do jakýchsi stolovitých útvarů. Jde tu o stoly a o hru. Odtud název výstavy. Nalezený materiál skládaný do metaforických obrazů, vzbuzující různé asociace. 

Tato série stolů může vzdáleně připomenout Fárova surrealistická východiska, nicméně ta jsou však v těchto objektech transformována do poetické řeči uvádějící výchozí materiál rozřezáním a promyšleným adjustováním do nových vztahů. Za stolovými objekty ze 60. let stojí Fárova sběratelská vášeň pro staré bezcenné předměty, nikoliv surrealistické nadšení pro bizarnost. Dřevěné asambláže Fáru zaujaly natolik, že se jejich tvorbě věnoval až do let 80.

“(…) Dá se říci, že Libor Fára spojil ve své tvorbě dva původně proti sobě stojící proudy: surrealismus a konstruktivismus. V tomto smyslu je Fárova tvorba cenným a osobitým příspěvkem do vývoje českého poválečného umění.” Ivona Raimanová, 2015