Ladislav Novák

„Jsem noční autobus s karosérií tak jemnou a načepýřenou, že mohu létat docela tiše. Moje táhlé a smutné houkání bývá prý slyšet zvlášť často na athénské Akropoli.“

Tento básnický obraz je dílem Ladislava Nováka, surrealistického básníka, výtvarníka, jehož tvorba se vyznačovala experimentem s neotřelými výtvarnými postupy. Ačkoliv pracoval a působil v Třebíči, udržoval pravidelné vztahy s pražskou scénou, i se zahraničními kulturními centry. Oblíbený byl zejména v Itálii a Francii, kde o něm vyšly monografie. Dokázal se prosadit navzdory izolaci českých umělců komunistickým režimem a skutečnosti, že působil mimo hlavní umělecká centra.

Ladislav Novák se narodil v roce 1925 v Turnově, ale od dětství soustavně žil v Třebíči, kde byl jeho otec spoluvlastníkem továrny na zpracování kůží. V letech 1936-1944 studoval místní reálné gymnázium a od roku 1941 se angažoval ve studentském surrealistickém kroužku. V této době vznikaly i první texty a básně, které publikoval například v Lidových novinách či Akordu. Vytvářel i kresby a koláže, které se však nedochovaly. Tehdy se také seznámil s básníky Jakubem Demlem a Vítězslavem Nezvalem, který mu ukázal mimo jiné surrealistická díla Jindřicha Štýrského a Toyen.

V roce 1945 nastoupil na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, kde studoval češtinu a dějepis. Během studií využil možností kulturního vyžití a navštívil mnoho výstav domácích umělců či přehlídek mezinárodního surrealismu. Svá studia úspěšně dokončil v roce 1950 diplomovou prací s názvem „Rým a asonance v díle Vítězslava Nezvala“.

Jelikož nezískal práci v Praze, krátce pracoval jako učitel na jednotřídce ve Smržově u Českého Dubu, později strávil více než dva roky na vojenské službě ve Zvolenu a na letišti u Žatce. V roce 1951 se oženil s Eliškou Bumbovou a o rok později se jim narodil syn Petr. Po vojně učil v Rovensku a Budišově a od roku 1954 přijal místo v Třebíči, kde působil na tamním gymnáziu a setrval zde s krátkou přestávkou až do roku 1979. Z politických důvodů musel z gymnázia odejít a přesídlit na Střední průmyslovou školu stavební, kde zůstal až do svého důchodu. V roce 1995 tragicky zemřel jeho syn Petr, o pár měsíců později i žena Eliška. Ladislav Novák zemřel náhle na mozkovou mrtvici v červenci roku 1999 ve věku nedožitých 74 let.

Novákova tvorba zkoumá hranice mezi literaturou a vizuálním uměním a vyznačuje se velkou dávkou originality a autenticity. Z pohledu řady kritiků je nezařaditelná. O Ladislavu Novákovi se hovořilo jako o surrealistovi bez konfese. Sám o sobě prohlašoval, že je heretikem surrealismu. Jako básník a výtvarník se představil v první polovině šedesátých let jako velice agilní příslušník avantgardy, čímž dával jasný signál tehdejší politické moci, že je svobodný a že nehodlá nikomu sloužit.

Na konci 50. let, kdy se pravidelně setkával se svými přáteli Janem Kotíkem, Mikulášem Medkem a Jiřím Kolářem, vytvářel své první experimenty. Ve vídeňském rozhlase zaslechl pořad o Jacksonu Pollockovi a jeho akční malbě, kterou si sám vyzkoušel v menším provedení. Nové postupy, které obsahovaly modifikace výtvarných, literárních a hudebních principů, objevoval zejména na začátku 60. let.

Pro výtvarnou tvorbu Ladislava Nováka je typická technika koláží a alchymáží, v nichž narušoval původní tištěný obraz pomocí chemických prostředků. Od roku 1963 začal pracovat na prvních topologických kresbách, které byly založeny na principu nekřížené čáry. Významnou součástí jeho tvorby jsou takzvané Zenové básně, v nichž se spojují tušové skvrny v klovatině s liniemi gestické kresby. Pozoruhodný byl i cyklus „čtvrcených básní“. Jednalo se o koláž rytmicky sestavovaných útržků textů, notových osnov a kreslených záznamů. Destrukce starých celků vytvářela nové s nečekanými vztahy připomínající surrealistické motto: „Setkání deštníku a šicího stroje na operačním stole.“ V polovině 60. let vynalezl techniku froasáže (název vznikl z francouzského „froisser“ = mačkat). Tuto techniku v různých cyklech a variantách rozvíjel až do konce života. Dospěl k ní zmačkáním papíru a jeho opětovným narovnáním. Zřetelné obrysy přehybů dokresloval tužkou či tuší ve spojení s akvarelem. Prostřednictvím froasáže vznikaly imaginativní výjevy nejen ironické a hravé, ale i se silným melancholickým zabarvením. Ladislav Novák během šedesátých let vystavoval nejen v Československu, ale i ve Francii, Belgii, Německu, Švýcarsku, Itálii i v USA.

Od 70. let začal ony techniky kombinovat a vytvářet cykly alchymážofromáží, kdy nejdříve narušil povrch papíru chemickým prostředkem a poté jej zmačkal v ruce. Následně rozložil a sémanticky zkoumal vzniklou strukturu papíru. Novák navštívil koncem 80. let italskou Veronu, díky čemuž vznikla další technika tzv. veronáž. Jednalo se o kombinaci tušového dekalku a kresby. Výsledkem byl abstraktní obraz, který mnohdy připomínal Rorschachovy skvrny, doplněný však o větší detaily.

Ladislav Novák se při svých výtvarných aktivitách neomezoval pouze na papír, ale kreslil i ve volné krajině do sněhu či na kameny. Na sklonku života se vrátil k litým tuším, které navázaly na jeho inspiraci akční malbou. Hledání nových přístupů v poezii, hudbě, ve výtvarném umění a vášeň pro neustálý experiment měly jediný cíl. V duchu surrealismu sám Ladislav Novák řekl: „Cílem mé práce je nalézání zázračna, píšu-li, kreslím-li, tedy jen proto, abych mohl nad výsledkem, pokud se mi podaří, žasnout. Žiju pro několik minut zázračna…“