Josef Vohrabal

Jako malíř se Vohrabal na výtvarném poli objevil poměrně pozdě, a to až na přelomu 50. a 60. let. Pro vývoj jeho tvorby bylo stěžejní především setkání a následné přátelství s Bohumírem Matalem a Jánušem Kubíčkem. Zpočátku tvořil ženské postavy u zrcadla, později se zaměřil na kubizující figurální kompozice hudebníků a sportovců.

V průběhu druhé poloviny 60. let se figura z Vohrabalových děl čím dál více vytrácí. 

V 70. letech prošla Vohrabalova tvorba poměrně velkou formální změnou – autor začal na základě inspirace J. Kubíčka používat enkaustiku. Touto technikou již tvořil především abstraktní kompozice bizarních nepravidelných tvarů s měkkou modelací, převážně sytých barevných odstínů. V centru jeho zájmu byli v té době především hudebníci, popřípadě tanečníci. Sám autor byl muzikálně zaměřena. Hudba a pohyb se tak přirozeně přenesli i do jeho díla výtvarného. Vohrabalovy práce mohou mnohdy svým rytmem a ladností připomínat i díla představitelů orfismu (Roberta Delaunaye). I když v barevnosti jsou Vohrabalovi práce tlumenější a temnější, technika enkaustiky nechává křivky tvarů v jakémsi mlhavém oparu. Plošné barevné segmenty v důmyslné rytmizaci, tak vyvolávají navzdory svému přesnému umístění dojem pohybu v nehlubokém prostoru.