Tvorbu Jiřího Valenty lze rozdělit do tří základních poloh. První polohu zaujímají díla informelní, jimž se Valenta věnuje převážně od šedesátých let, v okruhu svých kolegů a přátel (Janem Koblasou, Alešem Veselým, Mikulášem Medkem, Vladimírem Boudníkem ad.). Informelní tvorba pak vrcholí ve dvou legendárních, neoficiálních výstavách Konfrontace I. a II.
Druhou polohou tvorby Jiřího Valenty je tvorba nastupující na konci šedesátých a počátku sedmdesátých let. První náznak opuštění informálních struktur se u Valenty objeví na konci roku 1967, kdy se podílí na rekonstrukci kaple v obci Stáj u Jihlavy. Valenta tehdy začne věnovat velkou pozornost bílé barvě a jednoduché tvarové symbolice. Rovněž se pozorně zaměří na meditativní účinek světla a obecně jeho roli v díle. V důsledku politických událostí, zůstal projekt katolické kaple nerealizován a Valenta emigruje do Německa. Roku 1970 zde učí pasířského řemeslu. Nadace Emila Nolde mu o rok později (1971) uděluje prestižní stipendium, díky němuž Valenta vytvoří početné množství velmi střízlivých, čistých, převážně bílých, obrazů. Díky pasířské zkušenosti, začne do svých děl zapojovat i pláty nerezového či měděného plechu. Právě v roce 1971, z období vzniku i zde draženého díla, Valenta ztvárňuje lidskou přítomnost v obraze, prostřednictvím obrysu bosých nohou. Chodidla jsou zasazena do škály bílých odstínů, obklopena siločárami „kosmického řádu“. Vyšší dimenze je zastoupena sytými barvami nebo již zmíněnými plechovými pláty.
Třetí polohou, kterou se i tvorba Jiřího Valenty uzavírá, je fotografie.
Je třeba říci, že ať se jedná o práce informelní; nebo materiálově a barevně čisté; či o fotografie, zůstává dílo Jiřího Valenty, ve všech polohách nesmírně silné. Autor čerpá z kosmologie a spirituality Františka Kupky, stejně tak i mistrů českého středověku. Duchovnost je tak v díle Jiřího Valenty naprosto nepopiratelná.
Načítám aktuální verzi stránky.