Jan Švankmajer

Pro objasnění nemalé části Švankmajerovi tvorby je třeba zmínit umělcovy rodiče. Janův otec byl aranžér výkladních skříní a matka švadlena. Již v dětství jej zásadně ovlivnilo domácí loutkové divadlo. Zpětně uvedl, že loutky jsou pevně zakotveny v jeho mentální morfologii a uchyluje se k nim vždy ve chvílích, kdy se cítí ohrožen realitou okolního světa. 

V letech 1950–1954 absolvoval scénografii na Vyšší škole uměleckoprůmyslové v Praze a poté obor režie a scénografie na Divadelní fakultě Akademie múzických umění, na katedře loutek (1954–1958).

Od poloviny 60. let mělo na Švankmajera stěžejní vliv výtvarné dílo surrealistů, především Max Ernst, René Magritte, Giorgio de Chirico, ze starších pak Hieronymus Bosch a zejména manýrismus Giuseppe Arcimbolda. 
Arcimboldo se pro Jana stal celoživotní obsesí i inspirací k řadě výtvarných děl, zejména koláží a trojrozměrných asambláží, objektů na téma fantaskní zoologie.
Silnou a trvalou inspirací jsou pro umělcovo dílo i sbírky kuriozit (kunstkomora Rudolfa II.), lidové loutkářství, naivní lidové umění, africké a polynéské masky, fetiše a art brut. 

Počátkem 70. let začal vytvářet „Švank-meyers Bilderlexikon“ – dalo by se říci „encyklopedii alternativního světa“. Vzniká tak fiktivní fauna a flora, technické přístroje, architektura, národopis a kartografie. Autor tak stvořil anatomické novotvary fantaskních zvířecích a ptačích bytostí. 
Tyto objekty, zpravidla umístěné do skleněných vitrín jsou určeny pro projekt Kunstkomory, jejíž funkce je více než estetická, rázu duchovního. Cyklus popírá racionalitu přírodovědnou i racionalitu moderního umění. Symbolické slučování nespojitelných prvků v sobě obsahuje smysl pro zázračnost, který v lidské imaginaci od pradávných kultur mísí tragiku s humorem. 

Švankmajerovy novodobé relikviáře, kam řadíme i zde uvedený objekt „Ptáček“, jsou schránkami nejrůznějších zvířecích ostatků, mnohdy ozdobených galanterními rekvizitami. 

Polarita Švankmajerova tvořivého projevu spočívá v propojení vysokého s nízkým, agresivního s lyrickým, fatálního s groteskním. Umělcovy relikviáře jsou toho skvělým příkladem. Jejich poselství je nejen subjektivně groteskní, ale především psychologicky i psychosociálně agresivní.

Jak sám autor uvedl: (...) Myslím, že bez revolty nemůže normální, slušný člověk žít. Neexistuje totiž společnost, která by byla natolik ideální, aby proti ní člověk nemusel revoltovat (...).