František Štorek

Na pražskou Akademii se František Štorek vrátil pět let po absolvování roku 1964, kdy v tříletém cyklu doplnil své vzdělání uměleckou aspiranturou u profesorů Karla Hladíka a Karla Lidického. Právě profesor Hladík, u kterého Štorek působil i jako asistent, měl na formování sochařovy tvorby podstatný vliv. Jeho studenti měli možnost seznámit se s vývojem moderního evropského sochařství a byli vedeni k modernímu pojetí sochařské tvorby a experimentu, k neopakování se v tvorbě minulých dob, s důrazem na pojetí celku. Po dosažení vědecké hodnosti v roce 1967 se František Štorek usadil v Praze natrvalo. Jeho následný umělecký život prošel několika tvůrčími obdobími.

Počátkům Štorkovy samostatné tvorby dominovala abstrakce. Již od začátku se jeho díla vyznačovala dokonalým zvládnutím materiálu a techniky, precizně zpracovaným detailem i výrazovou tvarovou zkratkou. Počátkem 60. let 20. století konstruoval a tesal mohutně vyznívající archetypální plastiky, inspirované biomorfními útvary. V sochách svařovaných ze železných plátů dosáhl v této době takové expresivity, která se blížila až hranici umění v syrovém stavu, tzv. „art brut.“ 

Krátce po obhájení aspirantury, došlo v jeho pojetí k uměleckém zlomu a následnému přechodu tvorby směrem k figuře. Tento přerod jednoznačně souvisel i s politickými událostmi roku 1968. Svými díly druhé poloviny 60. let se tak František Štorek vřadil do širokého proudu tzv. nové figurace. Zabýval se kompozicemi složenými z fragmentů těl, údů, nebo blíže neurčených fantazijních prvků s deformovanými tvary. Pouhé fragmenty zastupovaly celek, záměrná deformace byla přítomna v každém detailu. Z jednotlivých částí vznikala komponovaná torza tvarově pozměněných postav. 

Tendence nové figurace Františka Štorka oslovovaly, ve jeho antropomorfních torzech se odráží až barokního dynamismu. Stejné tendence můžeme v té době spatřovat i v dílech jeho partnerky – malířky Jaroslavy Pešicové. Figurální tvorbě se pak František Štorek v podstatě věnoval po celou dobu své umělecké dráhy.

Pro sochařskou tvorbu Františka Štorka je také příznačné, že své sochy mnohdy obohacoval o malířské prvky, což souviselo s jeho fascinací polychromovaných sochařstvím antického Řecka. Na experimentu kombinace malířství a sochařství úzce spolupracoval právě se svou partnerkou Jaroslavou Pešicovou. 

Své sochy Štorek vytvářel jak v matérii sádry, tak i dřeva. S postupem 70. let však téměř bezvýhradně přiklonil k bronzu, barva na jeho dílech se sice stále sporadicky vyskytovala, jednalo se ovšem spíše o výjimky a byla použita pouze v detailu. 

Díla Františka Štorka byla během jeho celoživotně aktivní sochařské činnosti úspěšně vystavována nejen doma, ale i v zahraničí, hlavně v Belgii a ve Francii.

V povědomí široké veřejnosti je Štorkovo dílo živé stále, a to zejména díky svým instalacím ve veřejném prostoru, např. tři a půl metrová, bronzová socha “Ikarus”, Prokešově náměstí v Ostravě, ad.