Ceny umění
Sdílet:

Zdeněk Sklenář

1910–1986

Získejte upozornění na nově dražená díla

Zdeněk Sklenář je z těch malířů, kteří vždy a za všech okolností šli svou vlastní cestou. Jeho myšlenkový a výtvarný svět byl od počátku natolik vyhraněný, že nepotřeboval oporu žádného kolektivního programu, nepotřeboval žádné skupiny, do nichž se ve 40. letech sdružovali jeho generační vrstevníci. To však neznamená, že by se Sklenář vymykla celkovému směřování své generace nebo globálnímu kontextu českého moderního umění.

S odstupem času je zřejmé, že jeho zdánlivě solitérní dílo vždy volně korespondovalo s aktuálními proudy našeho a světového umění, ovšem ve zcela osobitých formulacích, jimž byla cizí jakákoliv názorová ortodoxie. Bylo totiž vždy živeno nejenom obecně sdílenou dobovou zkušeností s univerzálními problémy soudobé výtvarné řeči, ale napájelo se i z mnoha skrytých pramenů minulosti, které Sklenářova zvídavost a zvláštní senzibilita objevovala často mnohem dříve, než se staly obecně uznávanými inspiračními zdroji.

Zdeněk Sklenář patřil celý svůj život k solitérům české výtvarné scény. Jeho široké pole působnosti zahrnovalo kromě malby také grafiku, ilustraci a typografii. Na rozdíl od svých vrstevníků nikdy nepatřil do žádné umělecké skupiny a své malby až do počátku 40. let nevystavoval. Za svého života byl ceněn spíše za své grafické než malířské dílo, kterému se dostalo větší pozornosti až v 60. letech zásluhou Ludmily Vachtové a Jiřího Padrty. Od počátku své tvůrčí dráhy inklinoval k romanticko-poetickému vyjadřování inspirovanému četbou K. H. Máchy, Ch. Baudelaira, G. Apollinaira, a především studiem děl G. Arcimbolda. Jeho výtvarný názor byl až do konce 50. let formován dozvuky surrealismu, poetismu a artificialismu 30. let.

Zásadní zlom ve Sklenářově přemýšlení o umění a tvorbě nastal po jeho cestě do Číny roku 1955. Umělcovy obrazy se po jeho asijské zkušenosti oprošťují od evropského způsobu nazírání na malbu skrze danou kompozici, prostor a tvar. Do popředí autorova zájmu se dostává kaligrafická práce se znakem a písmem a ve spojení se snovou barevností vytváří díla, která se pro jeho tvorbu stanou signifikantní

Do uměleckého provozu Sklenář vstoupil koncem 30. let 20. století. První příležitost vystavovat se mu naskytla roku 1937 na výstavě Mládí v D 40, kde se setkal s výbornými umělci, především s budoucími zástupci Skupiny 42. Tehdy se prezentoval cyklem knižně nevydaných ilustrací k Bubu z Montparnassu. Obrazy veřejnosti prvně představil až o tři roky později na výstavě Mladých v Melantrichu, kde vystavil Nábřeží k ránu (1939) a dva obrazy Baletek (1935, 1939). 

Ovlivněn divadelním prostředím si pro sebe našel téma ženy, které ho v průběhu 30. let fascinovalo. Sklenářovy plasticky ženy – většinou baletky, herečky nebo modelky jsou deformované až na hranici karikatury, což předznamenává Sklenářův sklon rozvíjet své motivy do extrémem hraničících poloh. Paralelně se zabývá také malbou městské krajiny vrcholící v surrealisticky vystavěném obraze Park v noci (1943), kde již fantaskní prvek nad běžnou realitou převažuje. Surrealistické východisko si Sklenář ponechává i během 2. světové války, kdy pracuje na snově působících kompozicích nejrůznějších zátiší, jejichž tvorbou se zabýval až do 2. poloviny 40. let. Následovalo období mezi lety 1947 a1952 vyplněné obrazy, kde lze jako silný inspirační zdroj identifikovat díla Maxe Ernsta a již zmiňovaného G. Arcimbolda. Sklenář si z nich pro sebe vybírá principy jejich práce, které dále interpretuje vlastním výtvarným viděním. Využívá metodu skládaných obrazů a princip antropomorfizace přírody, např. Příliv (1947).

Po válce začal Sklenář působit na Státní uměleckoprůmyslové škole jako asistent Františka Muziky v ateliéru knižní grafiky a písma. V roce 1946 měl svou první samostatnou výstavu v Topičově salonu. Téhož roku odjíždí do Paříže, kde se účastní putovní výstavy Mladé československé umění. Počátkem 50. let se věnuje tvorbě portrétů, ve kterých se navzájem snoubí prvky z dřívějšího způsobu jeho malby. Nejrozsáhlejší je cyklus věnovaný G. Arcimboldovi, na němž pracuje až do 70. let. 

Nejdůležitějším momentem Sklenářova života se pak stal tříměsíční pobyt v Číně roku 1955, který – jak již bylo uvedeno – natrvalo ovlivnil podobu jeho tvorby. Čínou byl Sklenář fascinován již předtím a o čínské umění a poezii se intenzivně zajímal. Po svém návratu navázal spolupráci s českými sinology, ilustroval jejich překlady a působil v Národní galerii v komisi pro nákup orientálního umění. 

Někdejší imaginativní fáze jeho tvorby pobytem v Číně definitivně skončila. Následující období je již plně ve znamení kaligrafického pojednání obrazu, které Sklenář rozvíjí až do konce svého života. Hlavním výrazovým prostředkem se pro něj stala linie, s níž pracuje ornamentálně, a vytváří tak rytmické sítě křivek, které vnitřně uspořádávají specifické univerzum Sklenářových obrazů. Ústředním prvkem obrazu se stává písmo, symbol a znak. Od tohoto období se Sklenář vzdává budování iluzivního prostoru a obrazy komponuje vždy jen v ploše. 

V průběhu 60. let nejprve ohledává, jak se získanými čínskými dojmy nakládat. První obraz, který předznamenává umělcovo budoucí směřování, je Pekingská opera (1956–1957). Následuje Čínská krajina (1959) a Zátiší s čínskými znaky (1960). V průběhu 60. a 70. let dále rozvíjí výtvarné principy nalezené díky cestě do Číny. Jedním z vrcholů Sklenářovy tvorby závěrečného období je obraz Listy z náčrtníku (1973–1974).

Kromě malby se Sklenář celý život rovněž zabýval knižní grafikou a ilustrací. Za své knižní úpravy byl několikrát oceněn u nás i v zahraničí. Je autorem desítek knižních obálek. První ilustrace vytvořil pro básnickou sbírku Vladimíra Nazora: Básně (1933). Následovaly ilustrace ke knihám K. J. Erbena, Ch. Baudelaira nebo Zdeňka Šmída. K jeho nejoceňovanějším počinům na poli ilustrace patří práce na knihách Wu Čcheng-Ena Opičí král (1961) a B. Mathesiuse Zpěvy staré Číny (1965). Koncem života sepsal svůj životopis, který knižně vyšel pod názvem Vzpomínání (2010).