Věra Janoušková

Věra Janoušková (rozená Havlová) se narodila v roce 1922 v Úbislavicích do rodiny venkovského kantora jako nejmladší ze tří sester. „Tatínek učil v Kumburským Újezdu, ďouře jak hrom. Ale on tam měl školu, bydleli jsme v ní, od třetí třídy jsem k němu chodila jen v bačkorách, vždycky jsem přeběhla. A pak jsme chodili do Nový Paky. Šla jsem na primu do reálky, pukla jsem z matiky, tak jsem šla do měšťanky, vždycky bylo krásný, jak jsme rvali sousedům ovoce, když jsme se vraceli.“

Následně navštěvovala školu pro ženská povolání v Hořicích, kde se naučila vařit a šít. Její učitelka u ní objevila přirozený talent, když kreslila návrh na přešití kabátu a ponoukla jí, aby ho rozvíjela. Janoušková tak absolvovala roční praxi na tamní odborné kamenicko-sochařské škole, kde kreslila a modelovala. V roce 1942 byla přijata na Uměleckoprůmyslovou školu v Praze do sochařského ateliéru profesora Karla Dvořáka. „V pětačtyřicátým mě přeřadili k Wagnerovi. Nechtěla jsem, v ateliéru jsem měla kamarádky, ale řekli: neodmlouvat! Tam jsme v podstatě založili skupinu UB 12, byly to samý manželský páry.“ Tehdy k jejím spolužákům a spolužačkám patřili Eva Kmentová, Olbram Zoubek, Zdeněk Palcr a její budoucí manžel Vladimír Janoušek, za něhož se v roce 1948 provdala. V témže roce dokončila i studium.

„Jsem člověk z hor, rovina mě hrozně neoslovuje. V Podkrkonoší je hlína červenice tvaroslovná jako sochař to beru tvarově...“

S manželem absolvovali roční stipendijní pobyt na Akademii výtvarných umění v Sofii a na přelomu 50. a 60. let, kdy se společenská atmosféra mírně uvolnila, podnikli cestu do Řecka, Rumunska, Francie, Itálie a Egypta. Manželé Janouškovi pracovali v 50. letech ve stodole v Dolní Kalné u Vladimírových rodičů. Svůj první pražský ateliér získali v bývalé smíchovské šatlavě v Malátově ulici. Ten se stal místem schůzek výtvarníků a výtvarnic.

„Ten režim nás zahnal do skupin, už dávno byl Máj, Etapa, my jsme byli až jedni z posledních, UB 12, úplně blbejch dvanáct, jak nám občas říkali. Intrikovali jsme.“

Věra Janoušková stála společně se svým manželem u zrodu známé tvůrčí skupiny UB 12, jejímiž členy byli mimo jiné Václav Bartovský, Václav Boštík, Stanislav Kolíbal, Jiří Mrázek, Alena Kučerová a její blízká přítelkyně Adriena Šimotová. Skupina UB 12 se soustředila na moderní výtvarné umění a kladla důraz na originalitu a nové přístupy.

V roce 1962 se konala první skupinová výstava v Galerii Československý spisovatel. Stranický tisk a rozhlas ji kritizoval, což vedlo k probuzení ohromného zájmu veřejnosti i teoretiků, k nimž patřil Jindřich Chalupecký a Miroslav Lamač. Věra Janoušková na návštěvu tehdejšího rozhlasu na výstavě vzpomínala následovně: „První výstavu jsme měli ve Spisovatelovi a Kolíbal se už tam prosadil jako instalatér. Měla jsem tam takový sošky ze sádry a z želez, takový malý, a on mně je dal na tvárnice, což byla úplná avantgarda. Už jsme na sebe upozornili, ale snažili se nám výstavu třikrát zavřít. Poslali na nás dokonce takovou hospodyni, která přišla k Johnovi a říkala: ͵Pane, proč tak smutně malujete?ʹ A mně pak povídá: ͵Pani, co to děláte, ty vaše figurky by si nikdo nedal ani na kredenc!ʹ“

Věra Janoušková byla v 60. letech zastoupena na významných výstavách českého umění v zahraničí např. v Budapešti, Janově, Berlíně, Turíně, na Expo 67 v Montrealu, v Paříži či Legnanu. Nástup normalizace však zapříčinil rozpad skupiny, která byla v roce 1970 zakázána. Srpnová okupace byla pro manžele Janouškovi pohromou. Výstavy se konaly jen v neoficiálních prostorách nebo úplně mimo Prahu. O emigraci však neuvažovali kvůli svým rodičům a přátelskému prostředí ve společnosti dalších výtvarníků, kteří se ocitli ve stejné situaci. „Husák lez Rusákům do zadku, až koukal hlavou. Vladimír to snášel taky blbě, to byl najednou úplnej útlum, taky to odnes, s tou cukrovkou. Snášel to hůř než já, uhynul.“ Po smrti svého manžela prožila osobní krizi. V té době tvořila především koláže se silným existenciálním podtextem.

Až po roce 1989 bylo dílo obou manželů představeno širší veřejnosti. Konaly se souborné výstavy například v Praze, Karlových Varech, Pardubicích, Jihlavě, v Českém Krumlově a jiných městech. Janoušková rovněž vystavovala v zahraničí. V roce 2004 založila Nadaci Věry a Vladimíra Janouškových. Zemřela v srpnu roku 2010 ve věku 88 let.

„Člověk dělá všechno dost intuitivně, mužům náleží, že k tomu mají navíc rozum. Já byla vždycky spíše ten emoční tip.“

Umělecký vývoj Věry Janouškové prošel několika fázemi. Během jejího studia u profesora Josefa Wagnera jí inspirovala klasická moderna a aktuální zahraniční vzory, k nimž patřil Marini, Moore či Giacometti. V roce 1948 vytvořila mimořádnou práci s názvem „Odyssea“, která předznamenala její originální budoucí projev. „Odyssea“ je obrazem vytvořený z útržků látek, která Janoušková našila na starou deku. Inspiraci našla u Rogera Bissièra, jehož díla viděla na výstavě současného francouzského umění v Mánesu v roce 1946.

Na sochařskou tvorbu pak měla vliv Gutfreundova „nová věcnost“ a naivismus. Její raná díla se vyznačují citem pro objem, barvu i materiál. Zcela ignorovala módu informelu či nové figurace. Věra Janoušková pracovala na přelomu 50. a 60. let se škvárou. Tu získávala z kamen, které měli tehdy doma. Škváru doplňovala sádrou a vytvářela takzvané „Škvárovky“.

Zaměřovala se na komponování z různých materiálů – nejčastěji svařovanými ze starých smaltovaných plechů, které nacházela na smetištích. „My jsme byli v Kalný, u rodičů sme trávili dovolenou. A jednou jsem se s neteří brouzdala potokem a objevila jsem hrnec pod vodou, krásně modrej. Vzala jsem ho do ateliéru ve stodole, ustřihla jsem rezavý dno a co s tím. Tak jsem to roztahovala, začala na to šlapat, kdybych byla chytrá, prohlásím to za první akční umění. A udělaly se mi na tom vlnky, a co s tím? Našla jsem ještě jeden a udělala jsem tomu takovou hlavu. Soused byl svářeč, tak jsem ho poprosila a on mi to svařil. Tak vznikl první kříž. Jenomže byl plochej, zvlněnej. Měla jsem jenom gips, tak jsem ho zezadu ztužila sádrou. A pak už jsem vědomě dělala ty kříže. Pak jsme se Zoubkama objevili v Berouně osinek, to už byl další materiál, který jsme spojovali bílým cementem a akronexem, a ten jsem pak podkládala pod všechny tyhle plastiky. K tomu dojdete postupem, těžko říct, jak se to stalo, je to řada náhod, tvůrčí proces, takovej.“

Ačkoliv odmítla klasické materiály a vědomě usilovala o „popření krásy“, její díla měly nezpochybnitelnou estetickou kvalitu. Na skládkách objevovala formy, materiály a významy, které se vztahovaly k člověku a životu. „Tehdá byly takový ty železný neděle a byla spousta těch hromad. To byl můj ráj. Vždycky jsem chodila a tahala všelijaký hrnce. Lidi na mě koukali, slušně voblečená bába a tahá starý hrnce. Vždycky jsem to honem hnala do auta do kufru, taky mě nazvali První dáma českých skládek.“

Janoušková vytvářela figurální ploché sádrové plastiky, často kombinované se železem či jinými materiály a od poloviny 60. let přešla k čistým, bílým nefigurálním sochám z osinkocementu. Z této doby pochází dílo „Povlečená postel“, kterou vytvořila z deformované vyhozené železné postele. Ta posloužila stejně jako další pozdější předměty jako kostra výsledné sochy. Vedle těchto prací zhotovila sérii barevných figur sešívaných jako prostorové koláže pomocí svářečského drátu a částí ze smaltovaných předmětů. K nejvíce oceňovaným dílům patří její figurální tvorba v 70. a 80. letech, kdy prochází tíživou sociální i osobní situací. V této době vytváří anděly, z nichž vyzařuje silní existenciální náboj, ale současně poskytují určitou naději. Jak sama jejich autorka řekla: „Do mejch soch se smutek nikdy moc neodrazil, ale já jsem ani neměla nikdy velkej důvod bejt na tom špatně.“

Věra Janoušková zanechala jednu z nejoriginálnějších stop v českém sochařství a její přínos pro tento obor je vnímán i v zahraničí.