
Tvorba Krištofa Kintery se vyznačuje rovnováhou mezi zdánlivou triviálností a pohromou, přičemž představuje pronikavou a filozofickou kritiku hyperkapitalistických systémů, a to především v souvislosti s obavami ohledně ochrany životního prostředí.
Již od počátku studií na Akademii výtvarných umění v Praze v ateliéru Milana Knížáka, patřil Krištof Kintera mezi nejvýraznější osobnosti mladé generace. Přestože na pražské akademii prošel hned čtyřmi ateliéry (Michaela Bielického, Aleše Veselého a Jiřího Lindovského) – včetně grafiky a nových médií a jeho práce vykazuje v pravém slova smyslu intermediální charakter, bývá Kintera považován především za sochaře.
Jeho díla si získala velkou oblibu nejen svým mnohdy mechanicky náročným provedením, ale i hravostí a vtipem. Autorovy objekty přitom mají ve většině případů hlubší poslání než pouze pobavit.
Prvním Kinterovým výrazným projektem bylo tzv. „TO“ z roku 1996. Tento objekt předznamenal většinu principů, které se v autorově tvorbě objevují dodnes: nápaditý objekt vtahujícího autora i diváka do jiného "trochu posunutého" světa, provokace, černý humor, apod..