V průběhu sedmdesátých let se ve Lhotákově tvorbě rozvíjel
rytmus střídání, opakování, prolínání a obnovování dosavadních námětových okruhů a jejich nápaditých parafrází. Základním rysem jejich vývoje zůstávalo zesilování
koloristických složek jako osnovného výrazového prostředku. Autor už dosáhl pevné sebejistoty a neměl žádný důvod k pochybám o své dovednosti. Zrál plně k životnímu zenitu. Díla jsou velmi variabilní, ale zcela i pevně v rámci jeho charakterové typologie. Opět tu stojí Zelené Irsko nebo Míč v krajině, najdeme Západ slunce či Krajinu u Řípu, a také městské scenérie jako Železniční most a U nádraží. Opět se objevuje téma stroje pouště, letadla, zebry či skleníku, a to v dokonalém malířském provedení
