Alena Kučerová

Život Aleny Kučerové je úzce spjat s pražskými Vinohrady, kde se roku 1935 narodila do rodiny obchodního zástupce textilních firem. Domácnost byla plná kvalitních obrazů, neboť její otec se aktivně věnoval sběratelství a díky svému povolání měl možnost cestovat. Ve čtyřicátém sedmém napsal své dceři do památníčku: „Bojuj proti násilí, to ti nervy posílí!“, přičemž sám se podílel na boji proti komunismu, skrýval se v ilegalitě a působil jako agent chodec. V roce 1953 byl zatčen a odsouzen k trestu smrti, který mu byl následně zmírněn na 25 let odnětí svobody. Později byla zatčena i autorčina matka a mladá Alena žila dva roky pouze s mladším bratrem Josefem. Když ho v roce 1965 propustili, v důsledku rakoviny na podzim téhož roku zemřel.

Alena Kučerová nejdříve studovala na Vyšší škole bytového průmyslu a v letech 1954-1959 Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze v ateliéru profesora Antonína Strnadela. Ve třetím ročníku studia se dělaly prověrky, po nichž „vybraní“ museli ze školy odejít. Kučerová byla nucena zříci se svého otce, což neudělala. Tehdy se jí opět zastal prof. Strnadel, který jí umožnil dokončit studia o rok dříve. Ještě během studií se seznámila se sklářským výtvarníkem Vladimírem Kopeckým, který se později stal jejím manželem.

„A je to ze života, jako celé moje dílo je těsně ze života.“

V šedesátých letech se stala členkou umělecké skupiny UB12 díky své blízké přítelkyni Adrieně Šimotové. Skupina se nikdy neprezentovala nějakými proklamativními manifesty, neboť jí šlo o sdílení hodnot, které byly v dané době pro přátelský okruh uměleckých osobností svého druhu záchranným kruhem. Kladl se důraz na respektování individuální svobody uměleckého projevu a na specifičnost uměleckých děl jako takových. Sama autorka ke skupinovému působení vyjádřila takto: „Já nebyla nikdy do party. Nedokážu sedět v hospodě, sdružovat, povídat, nějak jsem tomu kolektivnímu duchu vzdálila. Raději jsem sama.“

S nástupem normalizace se skupina začala rozpadat a v roce 1970 byla oficiálně zakázána. V tomto období Kučerová nemohla vystavovat a uchýlila se svého pražského ateliéru. Po roce 1996 z Prahy odešla a žije v ústraní na venkově. K tomuto rozhodnutí přispělo i nucené vystěhování z ateliéru v pražské Řásnovce, při němž přišla o svůj tiskařský stroj. Jak sama v jednom z rozhovorů řekla: „Beru život vždycky z té lepší stránky a jsem spokojená s tím, co mám. Pochopila jsem, jak je pro mě důležitý malý kus země po prarodičích, který důkladně znám a kde cítím jistotu, protože vím, kde co roste a jak co voní. Všechno tu znám. Začala jsem tu dělat grafiky polí a snažila jsem se s velkým citem zachycovat zdejší roviny, které mají pro mě neopakovatelné kouzlo.“

„Nevidím, co mi pod rukama vzniká, dělám jakoby poslepu, a pak to má nejenom hlavu a patu, ale něco, co vyjadřuji cosi obecnějšího, jinak skrytého.“

Originalita děl Aleny Kučerové nespočívá pouze v jakémsi lyrickém či poetickém nádechu, ale i v inovativním přístupu. Již její tušové perokresby z let 1959-1961 parafrázující texty Christiana Morgensterna dokládají neobyčejnost její tvorby a zároveň naznačují směřování ke konstruktivnímu výtvarnému projevu. Od roku 1963 začala do svých grafik zapojovat perforované body, které kombinovala se suchou jehlou. Právě strukturu a bod lze považovat za základní kameny její tvorby. Kučerovou okouzlil nejen otevřený prostor tiskové desky, ale i práce připomínající tradiční řemesla. Počáteční tvarové etudy, mřížky a rastry se pod vlivem nastupující nové figurace proměnily v jednoduché siluety postav a krajiny.

Ve své tvorbě tak pracovala s materiály, jako jsou dřevo, plech, nýty a hřebíky. Ve druhé polovině šedesátých let tiskla intenzivně barevné listy, které patří v českém kontextu ke koloristicky nejodvážnějším realizacím. Kromě tisků vystavovala i perforované plechové matrice, které považovala za těžiště své tvorby. Významnou součást její práce tvoří také závěsné asambláže, v nichž podobně jako umělci spjatí s arte povera, využívá prostý a nalezený materiál ze svého okolí. Namísto perforací zde pracuje s rytmem bodů vytvářených zatlučenými hřebíčky, s proutky, prkny a starými kartony a znovu se vrací k výrazné barevnosti.

Obsahová stránka jejích děl tíhne k harmonickým tématům, v nichž se snažila zachytit prožitek štěstí. Ve figurativní fázi nacházela tento motiv v námětech koupání, později jej po odchodu z městského prostředí spojovala s krajinou svého dětství. Navzdory osobním i společenským těžkostem se Alena Kučerová v mnohém lišila od řady umělců své generace, a to nejen použitými technikami, ale i tematickým zaměřením. Svět pro ni zůstával místem, v němž je možné nalézt úlevu od hluku a ideologického tlaku doby.

Její díla zachycují osobní chvíle, v nichž se otevírá fyzickému prožitku přítomnosti. Prostřednictvím poetických názvů nabízí divákovi citlivé vodítko k interpretaci. Tisky umožňují nahlížet každodenní skutečnosti jinýma očima a prožít banální chvíle jako sváteční. Právě v tomto prožitku vyvstává zásadní existenciální otázka: „Co vlastně v našich životech stojí za to?“

Alena Kučerová právem náleží k nejvýraznějším osobnostem českého poválečného umění a její experimentální přístup s poetickým vyjádřením z ní činí postavu světového formátu.