17Josef Šíma

1891 – 1971

Beautifull land

Šíma dospívá k novému, mnohem abstraktnějšímu pojetí krajiny, v níž hraje dominantní roli světlo rozpouštějící hmotu a zaplavující celý obrazový prostor svou září. Nejsou to už konkrétní krajiny ani lyrické fúze všech živlů. Jsou to mentální krajiny vnitřního zření, krajiny duše, v nichž nám Šíma předkládá syntézu své hluboké komtemplace přírody a kosmu, svou novou vizi jednoty, k níž směřoval po celý život. Důležitou roli tu hraje i bílý podklad, který prosvítá tenkou vrstvou barev a obdařuje je maximem světla. Geometrickou infrastrukturu nechává někdy jen matně prosvítat, jindy ji naopak zdůrazní vlasovou tušovou linkou vedenou přes povrch malby. Světelnost Šímových obrazů bývá ještě umocněna zřetelně viditelnou strukturou plátna, na níž se zachycují mikroskopické odlesky vnějšího světla, vyvolávající ve spojení s vnitřním světlem dojem zvláštního záření a chvění, jakoby byl celý obraz utkán nikoli z barevné hmoty, ale z těkavé, nestálé, vibrující energie.