Vladimír Havrilla

V Havrillově díle se objevuje estetika komiksu, erotické napětí a náměty ze sci-fi ve spojení s náboženskými motivy. Autor zároveň zpracovává náměty děl nejrůznějších světových autorů. Miluje pop-art stejně jako modernu Matisse, Vasarelyho a Brâncușiho.

Od konce 60. let se Havrillovo dílo rozvíjelo v různých tematických okruzích za použití četných výrazových prostředků. Za studií na Bratislavské VŠVU propadl práci se dřevem, mramorem a jejich kombinaci i s dalšími materiály. Od začátku chtěl být sochařem. Toto

médium ale rychle přehodnotil. Po invazi Rusů, v srpnu 1968, pro něj bylo téměř nemožné, aby vystavoval, natož ve formátu sochy. Tehdy si po vzoru A. Warhola a jeho experimentálních filmů pořídil kameru a počátkem 70. let začal točit. Velká část jeho tvorby z počátku 70. i 80. let představuje různé návrhy, kresby, koncepty, a jen velmi málo finálních děl. Jednalo se o dosti experimentální tvorbu v podobném stylu, jaký neslo dílo Marcela Duchampa. Zlomovým rokem byl pro Havrillu rok 1997, kdy objevil počítač a 3D program. Sochy, kterých se po srpnu 1968 musel vzdát, najednou mohl znovu budovat, tentokrát ve virtuálním světě. Následně je autor malířsky dotváří. 

Spojení počítačové grafiky s malbou je pro autora v podstatě hrou. Díky počítačové animaci může nechat zároveň své obrazy rozpohybovat. Lze tedy říci, že de facto od roku 1997 se základem tvorby Vladimíra Havrilly stala počítačová grafika a animace.