Petr Pastrňák

Na výtvarnou scénu rázně vkročil již kolem poloviny 90. let, po absolvování pražské Akademie výtvarných umění (1990–1996) v ateliérech Milana Knížáka, Michaela Bielického a Jiřího Davida. Vedle zjevných abstrakcí, založených na hudebním či automatickém principu malby, se na jeho často rozměrných plátnech setkáváme i s fotorealismem. V obou případech jsme však neustále konfrontováni s myšlenkou pomíjivosti a přeludnosti tohoto světa.

Důležitým námětem Pastrňákovy tvorby je krajina, jejíž zobrazení pojímá živým a nekonvenčním způsobem. 

Jedním z důležitých Pastrňákových výtvarných cyklů jsou tzv. „Hořící lesy“, kterým se autor věnoval v prvním desetiletí 21. století. Poté následovala kolekce obrazů s tématem bouře. V obou případech Pastrňák objevoval mezní stav krajiny, která se proměňuje vypětím strhujícího děje natolik, až se ztrácí v abstraktnu dění. Požár lesa, stejně jako smršť větru, výboje blesků a tlukot deště, doprovázené hrozivou či temnou změnou barvy, posouvaly atmosféru malířových obrazů do nových dynamických rozměrů. Malování je pro Petra Pastrňáka způsobem jeho mentální i fyzické existence, přičemž vždy v nich zůstává dostatek prostoru pro naši fantazii.

Důležitější než téma, je pro něj samotný způsob provedení díla. Umělci nejde o mimésis, i když určité vizuální asociace artefakty záměrně vyvolávají. Tyto asociace jsou však spíše jakýmisi vzpomínkami, fantaziemi, halucinacemi či optickými klamy. V divákově pohledu obrazy ožívají a obrací ho k těmto vnitřním zdrojům. Jedná se o hru s hranicemi percepce a recepce.