Otto Gutfreund

Jeho češství i židovství mu bylo základem ke stále přítomnému vědomí tradic, které však programově překračoval. 

Gutfreund byl pronikavého intelektu. Jako představitel moderního racionalismu se nepřestával vzdělávat. Byl zároveň osobou velmi citlivou a křehkou. Z obou těchto zdrojů (pronikavý intelekt a citlivost) pramenilo jeho umělecké smýšlení. Již v jeho studentských skicářích je znát, jak poeticky dovedl nazírat na prožívanou skutečnost. 

Nejprve se zabýval secesním tvaroslovím. Obrat v jeho vývoji přineslo seznámení s Bourdellovou výstavou v Praze roku 1909. Záhy se mu podařilo u Bourdella studovat v Paříži (1909-1910). V Paříži se seznámil mimo jiné s Kubištou, jenž měl na jeho tvorbu zásadní vliv. 

Rozpoložení Gutfreundova nitra odpovídalo atmosféře vzpurného vyznání expresionistů. Sochař chtěl najít výraz pro duševní hnutí, a to více pro pocit trýzně jak pro pocit slasti. Tímto pocitem měla být podřízena stavba formy, jenž by byla zároveň osvobozená od dekorativních prvků secese a také od archaicky laděné stylizace. Především chtěl Gutfreund zbavit sochařství všech manýr senzuálně založeného naturalismu. A postihnout běžně nepostižitelné vnitřní prožitky. Vyjevit pocity a myšlenky předpokládalo nové postupy a formy. 

Gutfreund kladl nesmírný důraz na duchovní poselství umění. Proto hrála v jeho díle sémantická stránka zásadní roli. Proto věnoval námětům a motivům tak bedlivou pozornost. Této zásady se držel až do konce svého života.  

Gutfreund svým dílem odpovídal na otázky, které mu kladla doba a prostředí, v němž žil.

Rané Gutfreundovi plastiky, figury a reliéfy se sociálními nebo biblickými náměty, jsou převážně expresivně laděné. Jeho dramatická modelace pracuje se zkratkami. Malířské pojetí ustupuje požadavkům stavebnosti. Podstatným bylo pro Gutfreunda seznámení se s tvorbou Paula Gauguina a Františka Bílka, od nichž se přiučil budování zkratky v prostoru v popření jeho iluzivnosti. Tak si Gutfreund otvíral cestu k revolučnímu činu, jímž osvobodil sochu od nápodoby reality a zároveň od dekorativní stylizace. Reálný objem hmoty převedl do soustavy vzájemně vázaných a podmiňujících se ploch.

Plastická stavebnost počítá se střídáním hran a úhlů pohledu, opírající se o základní geometrickou konstrukci redukované formy ve smyslu cézannovském.   

V roce 1910 se Gutfreund vrátil do Prahy, kde jeho sochy a kresby odrážely vliv expresionismu s rostoucí deformací a fragmentalizací linie. Roku 1911 pomohl založit v Praze Skupinu výtvarných umělců, která měla za cíl prozkoumat styly západoevropských avantgard a zejména principy kubismu. Gutfreundovy sochy z tohoto období zahrnují klíčové dílo: Kubistické poprsí (1912). Právě mezi rokem 1912 a 1913 prošel Gutfreund kubismem v rychlém vývojovém sledu – od analytické až k syntetické fázi.   

Roku 1926 byl Gutfreund jmenován profesorem na Uměleckoprůmyslové škole v Praze a zúčastnil se mezinárodní výstavy na New Yorku.

Gutfreund tragicky zahynul rok na to (1927) utonutím ve Vltavě.

Po nacistické okupaci českých zemí byl Gutfreund i jeho dílo zatraceno. A to jak pro sochařovo židovství, tak pro náměty, které byly spjaty s Masarykovou érou poválečné republiky. Gutfreundova tvorba se pro jeho avantgardní rysy, v té době, řadila mezi zvrhlé umění.  Jeho sochařské dílo bylo vyloučeno ze sbírek, galerií i publikací.

Po skončení druhé světové války bylo Gutfreundovo dílo i osoba rehabilitováno – přihlásila se k němu celá česká kultura, jako k součásti dědictví, jenž bylo za okupace potlačováno a pronásledováno.