Milada Marešová

Milada Marešová se narodila roku 1901 v Praze do rodiny univerzitního profesora Františka Mareše, fyziologa a filozofa. Od mládí projevovala výtvarný talent, a tak nastoupila

na Uměleckoprůmyslovou školu, do Kreslířské a malířské školy pro dámy. Roku 1919 ji jako jedné z prvních studentek bylo umožněno zapsat se na Akademii výtvarných umění, která právě otevřela své brány vzdělávání žen. Spolu s ní tam v této době začaly studovat například Vlasta Vostřebalová, Helena Bochořáková, Charlotte Schrötterová nebo Mary Durasová. Marešová navštěvovala malířský ateliér Vojtěcha Hynaise, zásadní stylové a obsahové impulzy pro svou tvorbu však začala hledat v zahraničí. V roce 1922 podnikla studijní cestu po Německu, kde na ni silně zapůsobily sociálně kritické proudy tehdejší realistické malby, souhrnně označované jako Nová věcnost. Následující rok pak strávila několik měsíců v Paříži, kde navštěvovala přednášky Františka Kupky. Mekka moderního umění ji na dlouhou dobu uhranula svým každodenním pulzujícím životem.

Po návratu do Čech se začala naplno věnovat profesionální práci malířky a ilustrátorky. První samostatnou výstavu uspořádala již roku 1925 v Topičově salónu v Praze. O pět let později, po návratu ze své další studijní cesty do Paříže, vystavovala dokonce v Aventinské mansardě.

Ve 20. a 30. letech vyzdobila svými kresbami celou řadu knih a bibliofilií a jako ilu strátorka spolupracovala s časopisy Prager Presse, České slovo, Lidové noviny, Pestrý týden a Ženský svět.

Marešová promítala své snové vidění světa jak do velkoměstských výjevů, tak do intimně lyrických témat. Pohledy na lidským hemžením zaplněné bulváry, parky a kavárny střídají figurální náměty v krajině či portréty žen a dětí. Základem její tvorby se současně stává individualizovaná lidská postava, která se díky svému grotesknímu a melancholickému výrazu dostává až na samou hranici magického realismu. Autorku osudově přitahovalo také téma ženství: svou tvorbouse zasadila o nový, minulostí nepokřivený pohled na ženu. Zajímaly ji konkrétní osudy žen v soudobé moderní společnosti. Přetvářela je v obrazové mikropříběhy, do kterých otiskovala také část svého vlastního já. Její práce však zároveň směřuje k vytvoření obecné ženské typologie, v níž nalezneme jak smyslné exotické krásky a potutelně se usmívající vdané ženy, tak i osamělé melancholické dívky a věkem a starostmi sešlé stařeny. Přední místo v její pomyslné portrétní galerii zaujímají nevěsty a vdovy, jež se stejně jako i její ostatní ženské figury vyznačují záměrnou výrazovou statičností a tajemně drásavým pohroužením do sebe samých. Marešová měla silně vyvinuté sociální cítění, jež ji především ve třicátých letech vedlo k zachycování neradostného života na okraji společnosti. Vedle těchto pochmurně tíživých výjevů z městské periferie a dělnických čtvrtí ji malířsky neustále vábila Paříž.

Větší část druhé světové války Marešová strávila v ženské káznici Waldheim, kam byla převezena nedlouho po zatčení gestapem roku 1940 za spolupráci na ilegálním časopise V boj, do nějž jako ilustrátorka přispívala.

Po válce pak téměř na dvacet let přerušuje svou malířskou práci a věnuje se převážně ilustrování knih, kterých za svůj život výtvarně doprovodila na dvě stě. Pozdní tvorba autorky se pak nese ve jménu návratu k jejím oblíbeným velkoměstským námětům ze 20. a 30. let.