Kamil Linhart

Šlo o historicky příznačný projev radikální tendence, která v protektorátních podmínkách omezené komunikace a informační bariéry vůči zahraničnímu umění vedla k vzájemně nezávislému vzniku obdobných činností ve skupině Ra nebo v přátelském seskupení Jana Křížka, Václava Boštíka a Jiřího Mrázka. Později se v Lounech k výtvarným aktivitám připojili také Vladislav Mirvald a Zdeněk Sýkora, který spolu s Linhartem vytvořil v polovině čtyřicátých let zajímavý cyklus surrealistických fotografií soustředěný spolu s básnickými texty do podoby autorské knihy.

Ve druhé polovině čtyřicátých let studoval Kamil Linhart, opět s Vladislavem Mirvaldem a Zdeňkem Sýkorou, na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy u profesorů Boudy, Lidického a Salcmana. Právě Salcman svým žákům přibližoval tradici francouzské malby a vedl je k osobnímu poznání pravidel autonomní výstavby malířského díla.

Druhá polovina šedesátých let byla příznivou periodou, kdy se k vnitřní situaci intenzivního individuálního vývoje připojily příhodné vnější podmínky – zvýšená aktivita blízkých umělců a příklad jejich tvorby, otevírající se výstavní možnosti, ohlas odborné veřejnosti a vnímavá kritická reflexe. Proto můžeme považovat období roků 1966 a 1967, kdy vznikaly plasticko obrazové kompozice, a následující léta 1968 až 1971, etapu reliéfních kompozic, za vrcholnou fázi Linhartovy umělecké dráhy.

Plasticko obrazové kompozice znamenaly expanzi do prostoru a přechod od obrazu k objektu. Geometrizace děla a striktní racionální koncepce přivedly Linhartovo počínání do oblasti konstruktivních tendencí. Kamil Linhart směřoval od roku 1968 k ještě radikálnějšímu soustředění na elementární tvar. V reliéfních kompozicích omezil výrazové prostředky a přiblížil obrys znaků plynulým liniím kružnic. Barevný kontrast, obvyklý u plastickoobrazových kompozic, redukoval na monochromii a snížil reliéf. Základním tématem zde byla artikulace plochy tvarem, její rozdělení, posunutí, přerušení. Specifickým příznakem směřování k podstatám je také barevnost. Všechna díla se pohybují v omezené škále od černě přes různé odstíny šedí k bílé, ve starších dílech se objevují tlumené zeleně, červeně a fialová.

V kontextu konstruktivních tendencí zaujímají Linhartova díla osamocenou polohu už tím, že důsledně vycházejí z abstrahovaného tvaru, nikoli ze základního repertoáru geometrických útvarů. Dobová kritická recepce se snažila o jejich precizní pojmové zařazení a používala takové termíny jako „příslušnost k filozoficko-mystickému pólu apollinské abstrakce” (Jan Sekera) nebo „múzická geometrie” (Jiří Padrta).

Počátek sedmdesátých let přinesl rychlý konec veškeré publicity, na který Kamil Linhart reagoval omezením vlastní tvorby, příklonem k filozofickému studiu spisů Carla Gustava Junga, Henri Bergsona a východní spirituality. Druhou polovinu sedmdesátých let vyplnily jeho práce pro architekturu. Vznikaly také meditativní obrazy s elementárními tvary, kruhem, trojúhelníky, v úzkém rozpětí tmavých barevných tónů.

Po roce 1990 se dostává do centra autorovy pozornosti kruh. Kruhové kompozice zachovávají relevantní významové souvislosti s předchozí tvorbou a shodné prostředky oné významové výstavby.

Dílo Kamila Linharta bývalo přijímáno s uznáním, ale také s vědomím jisté výlučnosti a zvláštního místa ve světě moderního umění. Sledovalo obecný pohyb nejen domácího umění a citlivě reagovalo na proměny umělecké struktury a duchovního klimatu společnosti. Svědčí o tom eruptivní surrealistické počátky, geometrizace a reduktivní směřování šedesátých let, které souvisí s konstruktivními tendencemi a minimalismem, konceptuální intermezzo začátku let sedmdesátých i návrat k malbě, jenž koresponduje s návratem k závěsnému obrazu v hnutí trans avantgardy a v širším kontextu postmoderního výtvarného umění.