Jan Wojnar

Jeho tvorba byla částečně reflektována i v širším, mezinárodním kontextu. V domácím prostředí však mohl být vnímán v plném rozsahu, jako významný umělec, až po politických změnách; neboť tvrdá normalizace tvorbu jeho typu odsuzovala. 

Pochopení a pojmenování tvorby Jana Wojnara a jeho prvního tvůrčího údobí je spjato s 60. lety, a sice s fenoménem nazývaným „nová citlivost“ podle programové stejnojmenné výstavy připravené roku 1968 v brněnském Domě umění Jiřím Padrtou. Tato výstava a založení Klubu konkretistů dosvědčovaly, že také v českém prostředí postupně narůstá počet umělců vytvářejících naprosto autentickou obdobu toho, co bylo nejživější i v tehdejším mezinárodním kontextu. 

Od roku 1967 vytvářel Wojnar monochromní bílé obrazy-reliéfy, blížící se svým zaměřením právě nové citlivosti. Autor v nich zkoumal vztahy mezi monochromní plochou a reliéfními, často čistě geometrickými útvary na ni aplikovanými.

Výstava Nová citlivost (1968) byla pro umělecké klima, včetně samotného Wojnara, zásadní. Avšak velké zklamání nastalo zanedlouho při srpnové okupaci. V této situaci značné izolace začal Jan Wojnar hledat svou novou autonomní problematiku. V druhé polovině 60. let se postupně formovalo jeho první jedinečné téma. Téma stále dovolující nalézat své nové formální i sémantické varianty. Jedná se o „Přesýpací básně“ k nimž se Jan Wojnar dopracoval právě roku 1968.

Cyklus děl „Přesýpací básně“ tvoří nízké zasklené, nejprve obdélníkové, později zásadně čtvercové boxy, na jejichž dně je černá struktura a volně nasypaný bílý prášek – zpočátku se jednalo o sůl, avšak kvůli technickým problémům jej pak Wojnar nahradil optimálním bílý písek.

„Přesýpací básně“ byly zcela novým, originálním typem díla představují charakteristickou podobu tzv. otevřených děl, kdy výsledný tvar dává dílům sám divák, a to tím, jak s nimi manipuluje a v závislosti na své vůli a v rámci daných omezení je mění. 

Druhou z hlavních linií tvorby Jana Wojnara byly od konce 60. let „Mřížkové básně“. 

Wojnar neustále nacházel nové polohy svého tématu. Jednou z nich se staly i fotografické série, které ve spojení s jejich slovní a kresebnou interpretací tvořily tzv. „Diagramy“. Tato fotografická díla tvoří významnou kapitolu české konceptuální fotografie.

V posledních letech svého života opsal Wojnar jakýsi pomyslný kruh, když vytvořil pozoruhodnou sérii bílých monochromních reliéfů, v nichž snaha o maximální exaktnost vyjádření oproštěná od všech romantizujících a narativních konotací dosáhla svého pomyslného vrcholu. Jeho bílé monochromní reliéfní cykly akcentují hru světla a stínu. 

Dalo by se říci, že Wojnarova celá tvorba pracuje s fenoménem reliéfu a komunikací světla a stínu. Mnohdy je jeho tvorba propojená, tvarosloví jakého užívá pro své bílé monochromní reliéfy je podobné, jaké aplikuje u „Přesýpacích básní“. 

Jan Wojnar je známý i pro své netextové knihy, které jsou tvořeny koláží, kresbou a příznačné pro ně je i reliéfní zpracování a řezání stránek – jedná se o tvorbu obtížně prezentovatelnou ve výstavních síních, ovšem ani tato umělcova aktivita by neměla být opomíjena. 

Jan Wojnar byl jednoznačně hluboce konceptuální umělec, ve své tvorbě ho doprovázel hluboký průzkum, díky němuž mohly vzniknout celé rozsáhlé cykly. Autorovo dílo nelze chápat jako pouhé estetické reliéfní struktury, každá jeho práce nese svůj vnitřní řád, oplývá vnitřním rytmem.