František Hudeček

František Hudeček pocházel z rodiny moravského kováře. Po absolvování reálky v Lipníku nad Bečvou studoval v letech 1928–1931 na Uměleckoprůmyslové škole v Praze u prof. Františka Kysely, odkud však dobrovolně po třech letech odešel. Podstatné bylo, že zde navázal kontakty s dalšími spolužáky, kteří v nedaleké budoucnosti výrazně ovlivní jeho život a tvorbu – především s Františkem Grossem a Ladislavem Zívrem, ale také se Zdeňkem Sklenářem, Jiřím Trnkou, Vincencem Vinglerem ad. 

Přestože byl Hudeček profesorem Willi Nowakem přijat na Akademii výtvarných umění v Praze, na školu nakonec kvůli nedostatku financí nenastoupil. Pracoval tedy samostatně jako svobodný umělec bez pevného zázemí. Navzdory těžkému období, začala vznikat Hudečkova první význačná díla. Volný způsob života ve velkoměstě později posloužil jako inspirace k jeho slavným motivům „Nočního chodce“. 

Na počátku 30. let poznává Hudeček K. Teigeho, Toyen, J. Štyrského a E. F. Buriana – roku 1937 je uspořádána v Mozarteu v Jungmannově ulici První výstava v D 37 a téhož roku Salon na chodbě, později přestěhovaný s divadlem Na Poříčí. František Hudeček se těchto výstav účastní až do zavření divadla v roce 1941. V průběhu 30. let je jeho tvorba pod vlivem surrealismu. Ve svých dílech používá do té doby neznámé techniky, tzv. škrobáky nebo kadávry (fr. „cadavre exquis“). Začátkem 40. let je zastoupen na výstavách Umělecké besedy, které se stává členem. 

V roce 1942 se Hudeček zapojuje do činnosti Skupiny 42, účastní se společných výstav a to až do jejího rozpuštění v roce 1948. 
Skupina 42 představovala svým vznikem v nejkritičtějších letech druhé světové války ojedinělý fenomén. Čas ohrožení semkl roku 1942 několik osobností, kteří si uvědomovali hodnoty života, prostředí a věcí, i těch nejobyčejnějších, ti tvořili jádro Skupiny 42. Mezi členy skupiny patřili: Blatný, Gross, Chalupecký, Kolář, Kotalík, Kotík, Lhoták, Míčko, Smetana a Hudeček.

Zdánlivá „bezvýznamnost“ nabývala na důležitosti a zároveň zůstávala sama sebou, bez symbolizace a literárního „přikrášlení“. Šlo především o objevování, nalezení zázračnosti v prosté všednosti, o nový mýtus moderní civilizace, obdobně, jak ho hledali již romantikové. Jindřich Chalupecký později zdůraznil: „Připomínali jsme si (...) soustavně souvislost moderního umění s moderním věkem; chtěli jsme ospravedlnit význam umění v našem životě uvnitř tohoto nového světa. (…).“ 

František Hudeček se nikdy nechtěl svazovat předurčenými pravidly či doktrínami. V 50. letech se odmítl kompromitovat, raději se odmlčel a věnoval se užité tvorbě. Od konce 50. let oživil svůj dřívější zájem o kosmos a vztah člověka k němu. 

V 60. letech vytvářel tzv. op-artové malby. Tato díla vycházela z jeho osobitého cítění plochy, prostoru a barevných vztahů. 

Jiří Kolář navrhl pro Hudečka přívlastek „syn noci“. V atmosféře noci nacházel melancholicky založený malíř záštitu. Mnoho jeho děl vzniklo ve večerních a nočních hodinách. Při procházkách v setmělé metropoli tak objevil i svůj klíčový skupinový námět „nočních chodců“. 

V roce 1945 si Hudeček příznačně poznamenal:

„To, že moderní umění spěje ke geometrii, ke znaku, často k schématu, k abstrakci, zdaž to není podvědomým nořením se do podstaty světa, k číslu, jež je intelektem vesmíru a krystalu, jenž je zhmotněním tohoto čísla a jeho vztahů navzájem, aplikací tohoto čísla nebo snad lépe jedinou možností projevení se hmoty?