(Maino Eduarda Emilia) Dadamaino

Na konci 50. let si získala pozornost řadou svých černobílých pláten „Volumes“, která perforovala podobně jako Lucio Fontana ve své sérii obrazů „Buchi“. V této době byla Dadamaino i členkou Azimuth Gallery Piera Manzoniho v Miláně, která byla úzce propojena s německou Group Zero, holandskou Group Nul a Group Motus ve Francii. Později se Dadamaino připojila i k hnutí Nouvelle Tendence, jehož členy byli Getulio Alviani, Bruno Munari a Jesus Rafael Soto.

Zásadním obrazovým cyklem umělkyně je tzv: „L’inconscio razionale“ (Racionální nevědomí) na němž autorka pracovala přibližně od poloviny 70. let. Jedná se o práce, kdy papír nebo černá či bílá plátna pokrývají inkoustové, popřípadě temperové mřížky, které jsou uspořádány vertikálně i horizontálně s mezerami mezi sebou. Poprvé byla tato díla vystavena ve Studiu V ve Vigevano, roku 1975 a poté v galerii Arte Struktura (1976). 

Dadamaino sama o sérii „L’inconscio razionale“ uvedla: „(…) začala jsem svou práci racionalizovat a dělat ‘pořádek', který je navíc vlastní samotným těmto dílům. (…) Jedná se o druh psaní mé mysli. Je však jasné, že pokud je ruka vedena myslí, v tomto případě jsem to já z nevědomí. Výsledkem jsou jakési mříže a prázdná místa, nějak neuspořádaná, která mají svůj vlastní rytmus, svou vlastní hloubku a svou vlastní harmonii. (…) ano, řád lze zhruba rozdělit do dvou kategorií: zaprvé řád, který je represivní, tupý a zneužívající moc; zadruhé řád, který je harmonicky svobodný, kde nejsou tvrdá omezení, převládá v něm respekt a tolerance. Na závěr tedy konstatuji, že kromě kritické analýzy sleduji, že to není můj úkol, že moje racionalita (…) je součástí mé přirozenosti. Geometrie a důslednost nejsou zástěrkou (krycím manévrem) mého strachu z odvahy, ale jsou motivací (stimulem), který mne vede na cestu výzkumu.“