Bernard Aubertin

Aubertinova tvorba byla od samého počátku zakořeněna v akci. Akt zatloukání hřebíku byl zásadní pro jeho ranou práci a vedl k dalším a dramatičtějším akcím v jeho budoucím vrcholném díle. 

Osudovým momentem v Aubertinově životě a umělecké dráze bylo setkání s vlivným a kontroverzním Yvesem Kleinem v roce 1957. Klein coby zakladatel monochromatu Aubertina nadchl k tvorbě abstraktní. Červená barva se po Aubertina, stejně jako modrá pro Kleina, stala ikonická. Později se do umělcova díla přidal další emblematický prvek: hřebíky, což může odkazovat na vliv a vzájemnou inspiraci Aubertina a jeho staršího kolegy ze skupiny ZERO Günthera Ueckra.

Od 60. let 20. století Aubertin zavádí do svého repertoáru tvorby oheň - médium, které se účinně stane fyzickým projevem červené barvy. Vznikla tak díla abstraktních kompozic ze seskládaných sirek na kovových plátech či deskách. Tyto práce byly v konečné fázi procesu vzniku díla zapáleny. Ohořelé zbytky zápalek a stopy kouře nabývají metafyzický charakter, odkazují k prvotním pevným obrysům obrazců, dokumentují jejich destrukci v časové ose.

Předměty, které byly vystaveny plamenům, ztrácí svůj původní tvar a estetiku. Jejich nová identita ovšem netratí na působivosti a výtvarné kvalitě, bonusem je paměť věcí, které prošly přerodem.

Červená barva i oheň představovaly Aubertinovu vlastní interpretaci „tabula rasa“, více než estetický zážitek. Performance zapalování díla byla pro Aubertina prostředkem k osvobození těla i mysli, čehož nebylo možné dosáhnout tradiční malbou.

Ve skutečnosti se destruktivní povaha ohně stává způsobem stvoření a znovuzrození. Spálením předmětů, nezamýšlel umělec materiál zničit, ale dát mu nový život a nový smysl. S ohněm pracoval také další člen skupiny ZERO Otto Piene. Svými představeními hořících obrazů a předmětů se Aubertin stal jedním ze stěžejních konceptuálních umělců vůbec.

Od 60. let bylo dílo Bernarda Aubertina představeno na mnoha významných výstavách napříč Evropou i Spojenými státy americkými. Již v roce 1962 vystavoval v Amsterdamu společně s Lucio Fontanou, Heinzem Mackem, Güntherem Ueckerem, Armanem, Enrico Castellanim, Pierem Manzonim, Dadamaino, Pierem Doraziem, ad. Jeho práce dnes můžete nalézt v renomovaných kolekcích a státních institucích včetně Solomon R. Guggenheim Museum (New York), Stedelijk Museum (Amsterdam) a Palais de Tokyo (Paříž), ad.