Umělec Stanislav Vajce je dnes ve své rodné zemi poněkud neznámý, protože po slibném nastartování kariéry v 60tých a začátkem 70tých let nastal v době normalizace obrat a jeho autonomní tvorba nebyla pro tehdejší nomenklaturu akceptovatelná. To byl důvod, proč nakonec v roce 1987 opustil s rodinou republiku a usadil se v zahraničí.
V roce 1989 pobýval v USA v Connecticutu. V Německu žil nejprve u Bodensee a v bavorském Wolframs Eschenbachu. Zbytek života strávil od roku 2005 u Frankfurtu nad Mohanem, kde v roce 2019 zemřel.
Právě díla z těchto období v USA a v Německu zahrnuje nynější výstava v Topičově salónu. Stanislav Vajce vnímal jako umělec silně změnu prostředí, což se odráží v jeho tvorbě. Maloval převážně akrylem, ale integroval do svých děl i materiál, který měl v ateliéru právě po ruce, písek s klihem, peří, šroubky, hřebíky, části různých součástek, lepenku, textil, někdy i kousky vystřižené z vlastních obrazů a také zlato. Zdánlivě nespojitelné, nesourodé až si odporující sloučil v materiálových kolážích, objektech a asamblážích k jedinečným dílům. S velkou fantazií dal dohromady obyčejné věci každodenního života a zformoval z nich doslova barvité příběhy.
Fotograf Pavel Baňka a malíř Jan Mikulka se dohodli, že prozkoumají „malířskost“ ve fotografii a „fotografičnost“ v malbě. Partnerskou prezentaci pojali jako dvě autorské výstavy, které se na jednom místě noří vzájemně se do sebe. Stejně jako v jednom z Baňkových nových fotografických souborů Pronikání, vzniká i mezi oběma diametrálně odlišnými tvůrčími přístupy průnik v zájmu o umělecké postižení vztahů mezi skutečností a jejími obrazy.
Jan Mikulka se s významem fotografie pro svoji veristickou malbu nikdy netajil. Zároveň ji ale nedává na odiv a vyznít ji nechává především v jemnějších formálních vrstvách svých obrazů. Zejména v zátiších z posledních let, jež maluje podle vlastní fotografických předloh, nechává fotografií ovlivnit výstavbu prostoru a obrazových plánů. Spíše než ze sociokulturní role fotografie tak vychází z jejího vlivu vnímání skutečnosti, kdy se nám fotografické obrazy jeví jako „věrohodnější“ než realita sama. Jeho paradoxní vztah k abstraktním kvalitám v iluzivní malbě přitom akceleruje právě jeho partner Pavel Baňka. Ten své fotografie naopak v posledních třech letech začal odpoutávat od záchytných bodů v realitě a to až na hranu post-avantgardních ateliérových experimentů s geometrickými prvky a rotačními průniky. Tyto velkoformátové senzuální abstrakce pak vystavuje spolu s nově konstruovanými symetriemi, v nichž se krajiny a architektury mění v jakési fiktivní, mysteriózní prostory. Záznamy existujících míst se v nich rozpadají na sugestivní „obrazce“ cizího, fantastického světa s vlastními zákonitostmi.
Kurátorem výstavy je Jiří Ptáček.
Vážení přátelé,
zveme Vás na vernisáž výstavy Otto Plachta "SUPERFLUOUS".
K názvu i konceptu výstavy připravil autor krátký text:
“Obrovský rozměr, nadbytek stromů, nadbytek energie, nadbytek barev, nadbytek forem, nadbytek zvuků …
Nadbytek plození, rození, agrese i hluku … nadbytek života i přítomnost smrtí, nadbytek radosti i smutku.
To je prales, kde skrývá se Amazonský kosmos v nadbytku duší , mýtů a vědomím propojený.
Mysl brání se zprvu té hojnosti otevřít, jakoby byla naučená omezovat se logikou sebeuvědomění
… ta hranice mizí v okamžiku překročení sebe sama na astrální cestě k zákonům džungle.
Ve svých nadbytečných obrazech se spouštím v šamanském tanci, v bolestném i blaženém stavu,
k vlastnímu smyslu hojnosti jako přirozeného principu tvoření.”
Otto PLACHT, 09/2022
Vážení přátelé,
zveme Vás na vernisáž výstavy Kurta Gebauera "Džbán radosti".
Prožili jsme a prožíváme těžké období - COVID vystřídala válka, jen pár set kilometrů od nás, a lehce tak můžeme opomíjet to, co již před mnoha set lety vcelku dokonale vystihl Samuel Butler svým výrokem:
„Všechny živé bytosti, kromě člověka, vědí, že smyslem života je radovat se z něj.“
Věřím, že mnoho z nás to vnitřně stále tak nějak cítí, a jsem velmi rád za kohokoliv, kdo svým životem, jednáním či dílem přispívá k přiblížení se této životní filosofii. Podobně, jak mi byl blízký můj přítel Oldřich Smutný, člen legendární UB 12, svým životním a uměleckým postojem, že člověk může přírodě konkurovat pouze v zobrazování krásy, je mi blízký můj přítel Kurt Gebauer, který je jednou z vzácných výjimek z Butlerova citátu. Radost ze života hledá, zobrazuje ji, nabízí a také se v poslední době angažuje při jakékoliv příležitosti, kdy ji může zachovat pro ostatní. Je třeba bojovat za každou událost či místo, které nám možnost radovat se ze života přináší a jedním z nich je také ikonické přírodní koupaliště Džbán, jehož budoucnost je v ohrožení.
Kurt k tomu píše následující:
"Chodím plavat, kdy to jde a také kreslím, maluji, sochám vznášení nejen při plavání, ale i při pohledu na krajinu, kde je voda. V mém rodišti v Hradci nad Moravicí řeka Moravice v nádherném největším anglickém parku pod zámkem, kde se kdysi procházel i Beethoven. V Praze, kde jsem od už roku 1959, kdy jsem po kamenické škole přišel opravovat staré památky, je vodní nádrž Džbán na potoku, který teče do Divoké Šárky. Zázrak Džbán se stal za hlubokého totáče jednou z věcí, která se povedla. Je to pražské moře, kam chodili a chodí lidé, kteří nemohli nebo nemusí k moři.
Po sametové revoluci nám tento poklad prodali do soukromých rukou, které nedávno chtěly změnu územního plánu, aby se tam mohlo stavět. Dvanáct tisíc podpisů petice a vedení města změnu zatím zastavilo, ale je třeba, abychom naše moře Džbán dostali zpět. V létě, kdy to jde, si na Džbán jdu zaplavat každý den. Co při tom zažívám, kreslím a maluji. Přijďte se podívat na pokusy zachytit něco ze Džbánu radosti a zachraňme ho nejen pro nás, ale i pro budoucí. Týká se to záchrany nejen Džbánu, ale v Praze i areálu Veleslavínského zámku, Dalejského údolí a dalších míst radosti z krajiny. V Ódě na radost Ludwiga van Beethovena, naší evropské hymně, má RADOST hlavní slovo." KURT GEBAUER, 29.4.2022
Těšíme se na všechny v Topičově salonu v Praze již tento čtvrtek 5.5. od 17.00 do 20.00
... a neodpustím si ještě jeden krátký citát Honoré de Balzaca: "Radost je dokonalost".
Přijďte se podívat na výstavu - radosti je v díle Kurta Gebauera na rozdávání.
Zdraví Vás a těší se na setkání celá MAGNA a samozřejmě KURT !!!
Ebip Serafedino se narodil 20. listopadu 1952 ve Skopje, v Makedonii. Nyní žije a pracuje ve svém ateliéru v Paříži. Od roku 1970 do roku 1974 pracoval v Římě, Florencii, Benátkách, Amsterdamu, Berlíně a na Tenerife. V Paříži žije od roku 1975 a jeho první výstava se konala v roce 1980.
V následujícím roce prezentoval svá umělecká díla v „Musée de Cire“, dnešním „Espace Dalí“. V roce 1984 se zúčastnil kolektivní výstavy v Gallery Robert Phillipe. Vystavoval také v Hamburku, Saarbrückenu (New Art Gallery, později dvakrát v „Gallery des Filmhauses“), Helsingborgu (Švédsko, Gallery Flesser), Istanbulu (Gallery Ekol Constantinopolis) a v roce 1995 v Paříži v Gallery Etienne de Causans. V nedávno vydaném trojjazyčném katalogu autor předmluvy Gérard Xuriguera neskrývá své nadšení pro jeho díla: „…střízlivost zdobí okázalost, divoká lyrika ovlivněna konstruktivním duchem, netrpělivý pohyb, který umí omezit jeho putování, probuzená fantazie, Serafedino vytvořil umělecké dílo, které je bohaté a flexibilní, silné a kontrastní…“ Atelier „Place de Tertre“. Rodák z Makedonie vyzařuje ze sebe středomořský zápal, miluje živé barvy, které tvoří ve společném objetí bratrskou kosmopolitní mozaiku.
Manuel Martinez se narodil v roce 1956 v malé andaluzské vesnici na jihu Španělska. V šedesátých letech odešel do Francie a už ve svých osmnácti letech poprvé představil svá díla na výstavě v Pamiers, kde mu byla za jeho tvorbu udělena Cena města.
Výtvarné umění studoval na École Des Beaux Arts v Toulouse. V přístavu Collioure, kde si vydělával na živobytí jako pouliční portrétista, si ho všimli místní umělci, mezi kterými po určitou dobu profesionálně i osobnostně rostl a prohluboval si nejen svou praktickou zručnost malíře, ale i vědomosti z dějin umění.
Několik let pracoval jako ilustrátor a grafický návrhář. Od roku 1999 spolupracoval s francouzskou Galerií současného umění v Biarritzu. Od roku 2000 vystavuje po celém světě. Jeho díla se dostávají do sbírek domácích i mnoha zahraničn.ch sběratelů umění, kteří rozpoznali výjimečnost a kvalitu jeho malířské tvorby. Žije a pracuje ve „vesnici umělců“ v Carla-Bayle.
Z Martinezovy tvorby cítíme zaujetí velikány umění. Inspirovali ho Fernand Léger, Joan Miró, Pablo Picasso nebo Wassily Kandinsky. Autor na ně originálním způsobem navazuje a rozvíjí jejich odkaz současným malířským výrazem a svým jedinečným autorským stylem. Jeho paleta vychází ze základních barev, ve výrazu je blízký kubismu a surrealismu. Mnohé motivy jeho děl můžeme chápat symbolicky. Kromě ženského aktu a portrétu se v jeho tvorbě objevuj. motivy z mytologie nebo tradiční atribut Španělska – býk.
Z Martinezových maleb sálá život a energie rodná země, ale i noblesa a půvab Francie. Oba atributy spojuje jedinečným stylem, který si vytvořil. Poutá tím pozornost laiků i odborníků celého světa. Umělcova díla obzvlášť zaujala sběratele v Německu, Francii, Švýcarsku, ale oceňovaný je i jinde. Natolik si svou tvorbou podmanil sběratele současného moderního uměn., že jeho obrazy se do galerií či aukčních síní téměř nedostanou, protože se prodávají přímo v atelieru.
Bohumil Eliáš st. (1937 -2005) byl v kontextu české scény ateliérového skla 20. století jednou z nejvýraznějších postav, tvůrcem, který se svou mnohotvárnou originální tvorbou zapsal i do světového kontextu moderní umělecké sklářské tvorby jako nezaměnitelný autor a vážená umělecká osobnost. Eliášův přirozený umělecký talent se rozvíjel studiem na SUPŠ sklářské v Železném Brodě, poté v letech 1957-1963 v ateliéru monumentální malby a skla prof. Josefa Kaplického na VŠ uměleckoprůmyslové v Praze. Zde měl čas rozvíjet své malířské vnímání a již od počátků dynamický styl práce s barvou, ale současně se vyhranilo i autorovo zaměření ke sklu. Do budoucna toto vzájemné propojení výtvarných oblastí určilo nastálo podstatu Eliášovy umělecké tvorby.
Bohumil Eliáš Jr. (1980) patří mezi nejzajímavější současné české výtvarné umělce s výrazným mezinárodním přesahem. Ačkoliv se věkem stále jedná o představitele mladší výtvarné generace, bohatost jeho díla umožnuje předložení tohoto reprezentativního katalogu a úvodního zamyšlení se nad východisky a povahou jeho tvorby. Zasazení jeho činnosti do širšího uměleckého pole považuji za stěžejní předpoklad pro vrstvené a informované porozumění jeho unikátní pozici. Autor je ve své tvorbě formován třemi klíčovými uměleckými kontexty. Následně je syntetizuje do svébytného a originálního díla, jež je vystavěno na vlastní bohaté imaginaci a citlivém vnímání i interpretaci bezprostředních i obecnějších časoprostorových fenoménů.
Davidovy kódy:
Stěží bychom u nás hledali umělce, který je současně tak osobní i politický, jako je Jiří David. Jeho umělecký a občanský projev se od sebe nedá oddělit a vše je u něho zároveň výbušné a nepředvídatelné i hluboce prožívané a založené na osobním přesvědčení o správnosti i nutnosti konkrétního činu nebo díla.
Tvorba Jiřího Davida je v českém prostředí ojedinělá, protože artefakt v ní není cílem, ale formou komunikace, ve které jsou zakódované zprávy o politice a dějinách nebo lidské tělesnosti a sexualitě, ale především o samotném umění a osobě umělce. Přitom se Davidovy obrazy, sochy, objekty nebo instalace nedají chytit do povrchních kategorií angažovaného nebo politického či humanistického a vůbec jakéhokoli jiného umění s přívlastkem. Unikají teoretickým škatulkám, zavedeným žánrům i interpretačním schématům a jejich hlavní metodou je transgrese každé zdánlivé jistoty v tomto stále nejistějším světě.
Davidova díla vracejí úder politické i každé jiné banalitě plovoucí v našem digitálně globalizovaném prostoru a virtuální realitě. Spočívají v umělecké sebereferenci, která je současně sebezpytem. Také proto se některá témata, kompozice a postupy neustále vracejí, jako například dějiny obecné, národní i ryze osobní a rodinné. V každém zobrazení politického symbolu se přitom současně objevují nepolitické významy i sama prázdnota politiky. A právě z této prázdnoty se paradoxně rodí svobodné umělecké gesto, které je vždy ústředním bodem umění Jiřího Davida.
Jiří Přibáň (text vychází z úvodu ke knize Jiřího Davida: Vizuály, vydané v roce 2021 vlastním nákladem autora)
..aneb historka z doby covid-kurátorování
Začalo to ubrouskem. Ubrouskem s vlnovkami, který byl součástí prostírání při pozdní večeři u Petra Kvíčaly. „To není Kvíčala, ale IKEA“, odpoví se smíchem umělcova žena dřív, než se stačím zeptat. Vlnovka patří neodmyslitelně k umělcově tvorbě a image, jako cíleně budovaný postmoderní umělecký brand. Kromě malířského plátna se v posledních třech dekádách objevila v různých barvách, tloušťkách a délkách také v četných Kvíčalových realizacích v architektuře. Konečně na vizitce má Kvíčala vlnovku místo jména. Rešerše na internetu ukázala, že vlnovky na ubrousku jsou dílem britské designérky, jejíž některé další práce vykazují vizuální afinitu s Kvíčalovými obrazy. Obecně lze konstatovat, že designerské inspirace a výpůjčky z vizuálních experimentů geometrické abstrakce udělaly z této umělecké tendence de facto hlavní reservoár současné ornamentiky. Nakolik jsou zdroje přiznané, záleží často asi pouze na jejich obecné známosti. Inspiraci Pietem Mondrianem neutajíte, inspirace díly umělců z oblastí s méně rozvinutým provozem umění skryjete daleko spíš. Diskuze, nakolik se v případě ubrousku jedná o podobnost čistě náhodnou, nemá konce, protože dnes jsou sice informace díky internetu dostupné kdykoliv odkudkoliv, ale na druhou stranu kombinatorické možnosti použití vlnovky i jiných geometrických prvků jsou značně limitní, aby na stejné výsledky nešlo dojít zcela nezávisle. Shodneme se minimálně na tom, že globální řetězce zaměstnávají rozhodně víc a lepších právníků, než si může dovolit profesor umělecké školy z Brna. U vaječného koňaku nás ale napadlo řešení situace: stačí přece ten ubrousek signovat! Tímto triviálním trikem obrátit věc ve svůj prospěch, neboť apropriace působí jako kyselina na vážnost a váženost umělecké originality, protože ji s přesně dávkovanou ironií staví na hlavu. Nápad měl úspěch, protože se jedná o apropriaci na druhou, kdy si umělec přivlastní samotnou strategii apropriace s jejím dlouhým rodokmenem plným kontroverzí táhnoucích se až někam k Warholovým plechovkám s polívkou a Rauschenbergově gumování. U stolu rychle klíčí rozhodnutí, že nezůstane jenom u podepsaného ubrousku, ale vznikne nová série obrazů nazvaná KVÍČALA FOR IKEA a bude se tak jmenovat i celá výstava. Marketing korporací již dlouho pracuje se zapojením umělců do svých kampaní, za všechny stačí připomenout notoricky známý příklad lahví vodky. V současnosti je však stále populárnější zapojení umělců a designerů formou „collabu“, tedy spolupráce, ze které vzniká limitovaná série produktů. V případě výstavy KVÍČALA FOR IKEA je tedy nejpřesnější hovořit o formátu „guerilla collabu“.
Ondřej Chrobák
Michal Gabriel už více než tři desetiletí naplňuje výtvarný svět svým sochařským dílem. Výstava „Socha je vším“ však není retrospektivou, ale hravou bilancí dosavadní tvorby při příležitosti letošních šedesátých narozenin. Prolínají se v ní nejstarší ikonická díla s méně známými sochami a objekty a vstupují do kontextu s nejsoučasnější tvůrčí polohou. V Gabrielově pojetí je socha vším, nikde nezačíná ani nekončí, prostupuje časem v dílech započatých před řadou let a dokončovaných v okamžiku, kdy znovu vyvstává jejich aktuálnost. Časová neohraničenost přináší také prolnutí tvůrčích postupů od těch nejtradičnějších, bytostně sochařských, až po experimenty s materiálem, barvou, strukturou a digitálními nástroji. Důležitou složkou v rovině tématu je v rámci autorova zaměření všudypřítomná figurální tvorba, která na této výstavě kulminuje v souboru portrétů kolegů ze skupiny Tvrdohlaví. Toto uskupení na začátku devadesátých let zásadním způsobem formovalo české výtvarné prostředí i přes krátké společné působení. S odstupem let, kdy se její bývalí členové prosadili spíše jako solitéři, se tedy téměř kompletní skupina na Gabrielově výstavě symbolicky ocitá opět u jednoho stolu. Sleduje ji pohled Václava Havla a obklopuje svět soch plný květin, bytostí zvířat a věcí, jež jsou skutečností, symbolem, zprávou, touhou i jejím naplněním.
Lucie Pangrácová
V kůži Robinsona
Výstava Zdeny Kolečkové V Kůži Robinsona měla být původně otevřena 19. března 2020, kvůli pandemii koronaviru a opatřením zasahujícím do provozu galerií byly její přípravy pozastaveny. Podařilo se však najít náhradní letní termín a tvorbu autorky v Praze ukázat!
Výstava Zdeny Kolečkové představí její nejaktuálnější tvorbu reflektující autorčin dlouhodobý zájem o tíživá témata nedávné historie bývalých Sudet, ale také o ekologická i environmentální stigmata zakořeněná v rozvráceném severočeském kraji. Její převážně fotografická a intermediální tvorba podtrhuje neschopnost člověka sekularizovaných společností porozumět symbolickým dimenzím událostí a dějů, které život člověka zasazují do rámce lidského společenství udržujícího těsné svazky s okolní přírodou. Do výstavy budou zařazena rovněž vybraná díla z 90. let, protože už od tohoto období se zájem autorky zřetelně upíná k empatické snaze komunikovat kvalitu našeho života cestou osobního nasazení v dílčích umělecko-environmentálních projektech. Pro specifický prostor Topičova salonu autorka připravila projekt, ve kterém se pokusí podobně jako hrdina románu, Robinson Crusoe, formou nadsázky a paradoxních aktivit obývat a obdělávat „opuštěný ostrov“ postindustriálního města Ústí nad Labem, přemáhat přitom nepřízeň vnějšího prostředí a silou vůle naplňovat svá předsevzetí. Tyto úkony můžeme vnímat jako obecně srozumitelnou metaforu, která je sice lokalizovaná do oblasti severních Čech, kde vykonávané aktivity působí vskutku absurdně, ale v podstatě by se mohly uskutečnit kdekoli v globalizovaném urbánním prostoru 21. století.
kurátorka: Anna Vartecká
Tibor Červeňák je nevšedním úkazem, který bez zábran a korekcí předkládá emocemi nasycené výjevy. Na jeho obrazy je dobré se dívat s podobně otevřenou bezprostředností. Je to malíř srdce a ruky; také citu a chvatu - autor intuitivní, avšak veden a držen podvědomě čímsi konzistentním. Jeho malby jsou ve výrazu proměnlivé, avšak v úhrnu je to dílo držící vnitřním tajemstvím pohromadě. Obrazy mají společný základ, tušený jmenovatel, zjevnou opravdovost. Červeňák je malíř kolorista, vypravěč lyrický, který však v hlubších vrstvách rozehrává více či méně hybné, třebaže ztlumené, nelehké drama. Hledíme na báseň v próze, v níž se prolíná sen a skutečnost, představy a vjemy, fantaskní i pravděpodobné. Malíř se pohybuje se vzácnou intuicí na pomezí různých dualit a vidno, že se zde cítí přirozeně. Zpravidla se zdárně vyhýbá nástrahám povrchního estetismu, i když vyprávění, krása a pozitivní podmanivost jsou zde přítomné. Barva, pohyb a tajemná nedoslovenost nás přitahují – vtahují do jeho zvláštně rozvolněného, někdy zastřeného, světa, který je nám tušeně blízký.
Tibor Červeňák je svérázným a pozoruhodným malířem, jehož příběh se nás čímsi dotýká. Narodil se v Hranicích na Moravě a před osmnácti lety se přestěhoval do Velké Británie. Tam absolvoval jednu z nejprestižnějších uměleckých vysokých škol v Londýně Chelsea College of Arts, na které studovala řada světově uznávaných umělců. Zde nastoupil ke studiu už s bakalářským titulem, který získal na Bath School of Art and Desing v Bath Spa University. Na tuto školu byl přijat na základě svého talentu bez formálního vzdělání. Své obrazy vystavoval v galeriích ne jen evropských měst, Vídeň, Stockholm, Helsinky, Paříž, Benátky, Berlín, Londýn, Bristol, Belfast, ale také v New Yorku. Jeho dosud poslední velká výstava proběhla začátkem roku 2020 v Domě umění v Opavě . Rok před tím vystavoval v jeho rodných Hranicích v Muzejní galerii Synagoga.
Úvodní slovo: Radan Wagner
Kurátorka výstavy: Radana Zapletalová
KW + Q: (nar. 1959) patří mezi nepřehlédnutelné malíře a mezi nejvýraznější figuralisty české umělecké scény posledních 30 let. Podíváme-li se na dlouhý výčet jeho výstavních aktivit začínajících proslulými svárovskými Konfrontacemi (1988, 1989), pak musíme konstatovat, že jeho práce byly pravidelně zařazovány do zásadních kurátorských projektů po celá devadesátá léta i později (např. Umění postmoderny, 1992; To, co zbývá, 1993; Zkušební provoz, 1995; Snížený rozpočet, 1998; Na volné téma, 2000; Perfect Tense/ Malba dnes, 2003-04; Resetting/ Jiné cesty k věcnosti, 2007-08) a těžko si je lze bez nich představit.
Celé desetiletí po sametové revoluci byl jedním z mála autorů, kteří se věnovali kontinuálně malířskému médiu a zároveň byli pravidelně veřejně prezentováni. Je to dáno mimo jiné tím, že KW na jedné straně vždy ctil obraz jako svébytné médium, na straně druhé byl otevřený jeho tehdejším postmoderním modifikacím, které autorovi otevřely svobodný prostor pro nakládání nejenom s malbou, nýbrž především s promýšlením emancipované vizuality jako takové. Dokázal již tehdy, v době nově se formujícího diskurzu spojeného v našem prostředí s nástupem tzv. nových médií, v rámci své generace obhájit obraz tím, že o něm začal přemýšlet, aniž by usiloval o jeho zrušení. Prolomil akademický status malby jak v materiálových a instalačních experimentech, tak také v přehodnocení její „reprezentace“. Tento přístup potvrzuje také autorův projekt pro Topičův salon připravovaný pod identitou KW (obrazy) + Q: (instalace a prostorové realizace).
kurátor: Petr Vaňous
Figurální sochy Jiřího Středy (1956) jsou nositelkami tichého poselství svého autora, které do nich vkládá během procesu tvorby, a v nichž si pokládá pro lidstvo věčné existenciální otázky o poslání člověka ve světě.
Výstava Odkryj svoji tvář ve dvou hlavních liniích naznačuje přechod Jiřího Středy od strohých dřevěných a robustních kamenných soch s úsporným pohybem k barevným plastikám z epoxidové pryskyřice, v nichž hledá smysl současného lidství pomocí jednoduchého gesta a barvy. Nápadný pohyb rukou naznačuje ideu pomyslného příběhu – motta. Jemné kolorování plastikám propůjčuje křehký, průsvitný výraz. Jiří Středa v nich obnažuje sám sebe. Ruce různých variant soch Nevěřícího Tomáše (1995) postupně již neskrývají tvář. Lidé jsou připraveni k dialogu. Ve zlomové práci Co víme (2001) autor celou paži posunuje se vztyčeným ukazováčkem vzhůru a hlava hledí nahoru, k nebi. Střízlivá a idealizující nahota postav vede autora k otevřenějšímu a přitom k sebevědomějšímu postoji k životu.
Důležitou rovinou expozice jsou kresby – barevné kvaše a akvarely, jež jsou autorova privatissima, avšak i přes komorní formáty a původní účel jejich vzniku představují svébytnou součást díla Jiřího Středy.
kurátorka: Blanka Jiráčková
Výstava Jiřího Mědílka (1954) překlenula rok 2019 do roku následujícího. Umělec staví diváka před jeho schopnosti čistého myšlení skrze vidění. Velké sumarizující kompozice, čisté barvy, skládání formátů (diptych). Jsou to jednoduché obrazové operace, za kterými se ale sčítá autorova mnoholetá malířská zkušenost. Redukuje výraz na geometrický tvar plochy, její barvu a situaci na ploše plátna. Analogicky tak, skrze půdorys, uvažuje o prostoru v jeho proměnách. Vytváří zcela konkrétní konstelace, fixované mimo plynutí času. Projektuje okamžiky změny, aby už nikdy nemohly uniknout. Jazyk geometrie tu náhle zaznívá jako esperanto, kterým se lidé dohovoří o podstatných věcech po celém světě. Možná i proto lze hovořit v souvislosti s dílem Jiřího Mědílka o ambici směřující k nadčasovosti, nebo nečasovosti.
kurátor: Petr Vaňous
Profesor Vladimír Kopecký (*26. 11. 1931) je znám jako mistr sklářského umění, experimentátor a malíř divokých velkoformátových obrazů. Jeho dílo patří dnes již k nepostradatelným kapitolám českého poválečného umění. Je to solitér, osobnost nenaplňující škatulky, persona rozpolcená. Je znám tím, že jeho tvorba má vždy dvě polohy rozkročené mezi bouři a klid, prostor a plochu, krásné a ošklivé, hodně a málo.
Název výstavy „Barvu užírám, hltám“ vychází z autorských textů a básní sepsaných v rámci nočního bdění a snění. Barva je pro Vladimíra Kopeckého natolik zásadní, že ji v básních bere do úst, neovladatelně hltá. Tedy je mu potravou, je z ní živ. Na straně druhé se od ní v nejnovější tvorbě lehce zvládá oprostit, těžké kýble výrazných odstínů akrylových barev vymění za černý uhel. A hmotu barvy odebírá, užírá, aby nepřišla na zmar. Výstava v Topičově salonu představí nejnovější tvorbu Vladimíra Kopeckého z letošní letní sezóny. Obrazy sotva zaschly, bude na co se dívat.
kurátorka: Anna Kučerová
Svou současnou tvorbu sám autor charakterizuje jako “konfrontaci všedních okamžiků s jevy a událostmi, které nás přesahují”. Reklamní průmysl ve spojení s módními ikonami, medializovaná skutečnost či lifestylové magazíny, stejně jako náhodná setkání a nečekané objevy, to vše se může stát iniciací a výzvou pro vstup do obrazu. Globální přírodní procesy i takzvané malé dějiny všedního dne se nabízejí jako výchozí bod neustále se přelévající tvarové a významové asambláže. Podobně jako malba s neohraničenou škálou prostředků, i okolní realita se nám v autorově optice může jevit jako plynoucí a tekutá. Mirek Kaufman studoval v letech 1983-1989 na Akademii výtvarných umění v Praze a na École Nationale Supérieure des Beaux-Arts v Paříži, v devadesátých letech vystřídal několik studijních pobytů ve Francii a ve Švýcarsku. Věnuje se malbě a fotografii. Jeho hlavní doménou je práce na rozsáhlých malířských cyklech. K předešlým realizovaným projektům patří TEKUTÉ PÍSKY (2010), ÚHEL POHLEDU (2013), TÍHA LEHKOSTI (2015) nebo FACETIME / ČAS TVÁŘE (2016). Podílel se i na projektech a malířských dílnách, rozvíjejících tvůrčí schopnosti napříč generacemi. Příkladem těchto aktivit je projekt JAMMING, který představilo na jaře 2017 Centrum současného umění DOX.
Výstava připravovaná pro Topičův Salon představí autorovy obrazy, práce na papíře a deníkové záznamy z posledního období.
Kurátorka: Lucie Šiklová
Slovenský malíř Ján Vasilko pracuje s poetikou technické dokumentace, se strategiemi vizuální komunikace a s potenciálem grafických programů. Stanovuje si pro sebe obraz jako výkonný nástroj určité laboratorní platformy, v níž platí předem stanovená formální pravidla. Tato předběžná racionalizace výrazu má své autorské opodstatnění. Jde především o to, pracovat v předsazené odosobněné rovině, v rovině prefabrikovaných forem a tvarů, které mohou vytvářet modelový svět asociací, aniž by autorovi hrozil pád do přílišného patosu, iracionality a exaltace. Volba tohoto přístupu je zároveň sebe-obranou proti eskalaci emocí, které takto zůstávají za filtrační clonou korektního vizuálního jazyka, s nímž však autor zachází pokud možno nekorektně. Nazvěme tento přístup nekorektním konceptem.
Ján Vasilko (nar. 1. 11. 1979 v Humenném, ČSSR) patří do výrazné malířské generace nastupující na slovenskou scénu v prvním desetiletí 21. století (společně s B. Sirkou, L. Dovičákovou nebo M. Lányim). V l. 1999-2005 absolvoval Fakultu umenia Technickej univerzity v Košicích (prof. R. Sikora, doc. A. Szentpétery). V r. 2003 pobýval studijně na VŠVU v Bratislavě (prof. D. Fischer) a v r. 2004 na pražské AVU (doc. V. Skrepl). V r. 2003 založil v Košicích společně s Petrem Králikom apolitické a recesistické uskupení Stranu Železných. Vystavuje pravidelně od r. 2003 na Slovensku i v zahraničí, často také v ČR. Naposledy jsme se mohli setkat s jeho pracemi na rozsáhlejší samostatné pražské výstavě KEometrie (Oslo, Retro, Pedro a Porno navštívili Brno) v The Chemistry Gallery (2017).
kurátor: Petr Vaňous
Devátý ročník studentského projektu stejně jako v předchozích letech zůstává svým obsahem na rozhodnutí kurátorského týmu. Kurátory jsou studenti dějin umění, kteří si tak prvně v praxi vyzkouší svou možnou budoucí profesi. S heslem „kupředu mladí“ lze objevit to, co často zůstává zapomenuto. Autoři projektu se nebojí experimentovat…
Věci. Věci spoluutvářejí naší každodennost, kotví nás v prostoru a zároveň ho definují. S jejich pomocí existujeme. Zatímco k některým z nich přilneme více než k ostatním, jiné pro nás ztrácejí význam a další ho znovu získávají, když jim jejich funkční adaptací dáme nový smysl. Devátý ročník studentského výstavního projektu CRASHTEST se zamýšlí nad otázkou hodnoty věcí, které nás obklopují a ve čtyřech místnostech se snaží demonstrovat, že jejich hodnota je relativní. Svět obyčejných věcí je v zásadě paralelou ke specifickému světu věcí, kterým říkáme umění. V závěrečné “aukci” při derniéře výstavy si návštěvníci sami mohou vyzkoušet, co jsou ochotni dát za věc, která je pro druhé už bezcenná.
kurátoři: Adéla Bytelová, Eliška Ctiborová, Klára Frídlová, Vilém Kubáč, Kristina Pourová, Barbora Růzhová (studenti Dějin umění ÚDKU KTF UK, pod vedením PhDr. Milana Pecha, PhD.)
Automatismus a omezení, náhoda a konstrukce, gesto a geometrie, opakování a objevování. Výstava Kateřiny Štenclové (1959) představí její malířskou tvorbu z let 2016-2018. Ta je poznamenána přechodem od techniky akrylu na igelitu ke klasičtějšímu akrylu na plátně, dále elementárnějším zacházením s barvou. Štenclová v posledních, dosud nevystavených dílech omezuje živelnost a expresivitu směrem k základním barevným kontrastům a soustředěnějšímu strukturování pláten vertikálními liniemi nebo plochami. Její malby se tak vrací k tématům hranice, limitů a vymezení. Ty nepřinášejí neklid a napětí, ale spíše momenty dynamické harmonie, podtrhující malířskou zkušenost autorky. Výstava bude připravena autorce k životnímu jubileu.
kurátor: Tomáš Pospiszyl
PETR STIBRAL se dlouhodobě zabývá tématem nejednoznačnosti čtení vizuální situace. Vytváří plastiky a sochařské objekty, je autorem řady osobitých instalací pro konkrétní místo v městském a přírodním prostředí. Často vychází z materiálové reinterpretace skutečnosti a tématem jeho prací jsou formální kvality místa (světlo, perspektivní zkreslení, plocha, hloubka atp.) Zkušenost s modelováním a zájem o tradiční sochařské rozměry práce stojí v základu jeho děl. Stibral často tematizuje „napětí mezi reálným a fiktivním prostorem, vzájemný vztah mezi trojrozměrným prostorem a jeho dvojrozměrnou simulací. To, jakým způsobem si ‚spojujeme‘ a zjednodušujeme vizuální události“ (PS, 2009). V subtilních intervencích do přírodního či městského prostředí prostřednictvím instalací pro konkrétní místo konfrontuje kolemjdoucího s „nečekanou věcí, která daný exteriér narušuje nebo s ním naopak ‚spolupracuje‘“. Současně tak poskytuje „příležitost změnit na okamžik naučený úhel pohledu na ‚realitu‘“. Zajímá jej vjem v běžné realitě, „kdy objekty-věci nejsou tím, čím se zdají být.“ (PS, 2013)
Výstava pro Topičův Salon bude zaměřena na práce z několika posledních let, představí i soubor nových objektů, jejichž idea spočívá v metaforickém tematizování práce s vjemem a myslí, v reflexi procesu zvyšování ostrosti/jasnosti vizuálního vjemu. Motivují diváka k přemýšlení o možnosti proměny navyklého způsobu pozorování předmětu, jež je automaticky propojeno s tzv. asociačním myšlením, založeným na vzájemnosti pozornosti a paměti. Stibral se pokouší diváka přivést k prosté pozornosti, k jednoduchému uvědomění si průběhu procesu vnímání. Poznávání věcí, jaké opravdu jsou, není samozřejmou záležitostí. Prostá pozornost nás vede k přítomnosti, k postupnému pochopení podstaty proměnlivosti bytí.
kurátorka: Iva Mladičová
Samostatná výstava představí průřez uměleckou tvorbou profesora a akademického malíře Jaroslava Prášila. Jeho tvorba v sobě vždy nesla prvky nové figurace, minimalismu i lyrické abstrakce v kombinaci s tradičním řemeslem a folklórními motivy. Prášilův rukopis je přitom čitelný bez ohledu na formu díla. Pečlivá i hravá práce s barvou, jemné a citlivé zacházení s materiálem můžeme nalézat v Prášilových starších malbách stejně jako v nejnovějších grafikách a drobných objektech – špercích a ozdobách. Jaroslav Prášil dlouhodobě pedagogicky působí na ústecké univerzitě a podílel se na vzniku Fakulty umění a designu Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem.
Kurátorka: Adéla Machová
