Hugo Demartini

1931–2010

Get notified about auctioned art

Jeden z nejstěžejnějších představitelů neokonstruktivismu.

Hugo Demartini, pocházel z italské rodiny Martinů, která byla do Prahy pozvána již Rudolfem II. Martinové zde byli vyhlášení jako skvělí řemeslníci. Císař se jim za jejich kvalitní práci odměnil udělením šlechtického titulu, proto ono „de“, Demartini. Hugova rodina byla velmi sečtělá a vzdělaná, rovněž i v oblasti výtvarného umění. Hugo tak vyrůstal v příznivém klimatu, kde jeho umělecké bujení našlo své místo. 

Jako dítě protrpěl záškrt a posléze obrnu. Nemoc, která jej v raném období velmi limitovala mu však prohloubila zájem o výtvarnou tvorbu. Hodiny, které doma o samotě trávil, vyplnil kresbou, malbou a modelováním. Z této doby pro něj bylo nejčastějším motivem ukřižování. Demartiniho raná tvorba v sobě reflektuje nejen depresivní období jeho nemoci, ale rovněž i uchopení umělecké tvorby jako projevu meditace.

Hugo Demartini se na českém uměleckém poli zapsal, především jako představitel konstruktivistických tendencí šedesátých a sedmdesátých let, nicméně jeho tvorba má mnohem širší přesah, počínaje informelem a konče monumentálními sochařskými instalacemi. Umělec prošel klasickým sochařským vzděláním: nejdříve se vyučil kamenosochařem, poté vystudoval pražskou Akademii v ateliéru profesora Laudy. Na přelomu padesátých a šedesátých let však jednoznačně přešel na pozice tehdejší výtvarné avantgardy a zapojil se do širokého proudu informelní abstrakce. Jeho nejvýraznějším příspěvkem z tohoto období je série nízkých reliéfů tvořených otiskováním drobných elementů do hlíny a poté odlitých do sádry, kterým pak dával výrazně červenou barvu. Můžeme je číst jako absurdní schémata nebo modely labyrintu, zároveň je již jasně patrné směřování ke geometrickému slovníku. Ten se u autora naplno projeví už v roce 1964, kdy se problematika informelu obecně vyčerpala. 

Základovou plochu většinou čtvercového tvaru dělí Demartini pravidelným rastrem, do jednotlivých buněk vkládá reliéfní elementy, zpočátku různě seříznuté komolé jehlany, posléze již pouze koule. První reliéfy jsou ještě z kolorované sádry, když však Demartini objeví pochromovaný plech, pracuje výhradně s ním. Pochromované koule se staly doslova symbolem autorovy tvorby. 

Chrom více odpovídá neosobní povaze uměleckého záměru, o níž se v konstruktivní tvorbě usilovalo a zároveň vnáší nový prvek zrcadlení. Je to odkaz ke světu techniky, k tzv. „druhé přírodě“, jak zněl tehdy dobový termín, a tedy jedná se o odkaz k soudobé vizualitě. Ještě důležitější je prvek zrcadlení, a to jak samotného diváka, což nastoluje zcela novu situaci mezi divákem a dílem, tak i jednotlivých prvků navzájem, vzniká tak vzájemná optická interakce.

Demartini koule různě seřezává. V seriálních pracích někdy střídá konvexní a konkávní polokoule. Zároveň zvětšuje měřítko koulí. Nejzásadnější experiment však spočíval v tom, že koule přenesl z galerijního prostředí do krajiny. V roce 1968 vzniká i druhá série experimentálních prací. Akce, nazvané „Demonstrace v prostoru“, spočívaly ve vyhození předmětů (válců, špejlí, konfet apod.) do vzduchu a zachycení jejich náhodných konfigurací jak ve volném prostoru, tak poté i na zemi po dopadu. Výstupem akcí byla dokumentace v médiu fotografie, ovšem jak koule, tak i vyhozené předměty, se stále váží k předmětnému světu a jím strukturovanému prostoru. 

V roce 1978 vytváří Demartini reliéf doplněn pečlivou iluzí trosek a rozpadu. Později se tento prvek stává důležitou součástí autorových soch, které Josef Hlaváček lapidárně popsal jako „geometrické útvary v různém stadiu rozpadu“. Vznikají tím způsobem, že autor nejdříve zkonstruuje bednění, které zaleje sádrou, vzniklé tvary pak destruuje kladivem a úlomky – podobně jako předtím dřívka dopadená na podložku – okamžitě fixuje sádrou. Témata architektonicky strukturovaného prostoru a rozpadání pak autor sleduje i v závěrečném období svého života.

Hugo Demartini zůstává zapsán v dějinách českého umění druhé půle dvacátého století jako sochař. Rovněž v posledních dvou dekádách dokázal ve shodě s obdobnými tendencemi jiných významných uměleckých zjevů naší doby – učinit plastiku mytickým a magickým místem meditace a rozvažování.