Srnky Josefa Čapka na předaukční výstavě!

24/5/2023

Přijměte srdečné pozvání k prohlídce předaukční výstavy, která je pro vás otevřena v Topičově salonu od 22. května až do samotné aukce 11. června 2023. Čeká vás průřez skvosty českého klasického a moderního umění! Mezi 206 díly naleznete jména jako Josef Čapek, František Muzika, Josef Šíma, nebo František Foltýn. ✨ Těšíme se na vaši návštěvu denně, v sobotu i v neděli, mezi 10-18 hodinou a to včetně svátků.

𝟏𝟏. 𝟔. 𝟐𝟎𝟐𝟑 ० Topičův salon ० 91. AUKCE VÝBĚRU KLASICKÉHO A MODERNÍHO UMĚNÍ

CHCI SI PROHLÉDNOUT VŠECH 206 DĚL

Srnky (1923)

𝟏𝟏. 𝟔. 𝟐𝟎𝟐𝟑 ० 91. AUKCE VÝBĚRU KLASICKÉHO A MODERNÍHO UMĚNÍ

Obraz „Srnky“ je autentickým, vzácným, výtvarně progresivním a myšlenkově hluboce originálním dílem Josefa Čapka, vynikajícího umělce evropského významu, neopomenutelné zakladatelské osobnosti českého moderního umění. Jako malíř, knižní grafik, karikaturista, scénograf, ale i spisovatel, kritik, žurnalista a dramatik zasáhl do všech uvedených oblastí přemýšlivým, podmanivým a nenapodobitelným způsobem. Jeho tvorba představuje nedílný celek spjatý opravdovým zájmem o precizní reflexi kulturní a společenské situace své doby. Josef Čapek je jednou z vůdčích osobností moderní kultury dvacátého století. Byl člověkem hlubokého charakteru, který neváhal vystoupit svým dílem na obranu lidské a tvůrčí svobody proti válce a fašismu, autorem, jemuž umění bylo „projevem lidské šťastnosti, lidské bědnosti i síly“. Vyjádřením Čapkova životního kréda jsou jeho obrazy – prosté motivy, naplněné poezií i smyslovou radostí, okouzlením ze života i životní moudrostí.

NEJSKROMNĚJŠÍ UMĚNÍ JOSEFA ČAPKA

Josef Čapek se narodil 23. března 1887 v Hronově v rodině lékaře Antonína Čapka a jeho manželky Boženy. Měl dva sourozence, starší sestru Helenu a mladšího bratra Karla, známého českého spisovatele. Z počátku bydlela rodina v Malých Svatoňovicích, v roce 1907 se přestěhovala do Prahy. Josef Čapek již ve svém mládí vynikal výtvarným nadáním. Studium započal na tkalcovské odborné škole ve Vrchlabí. Po jejím absolvování v roce 1903 pracoval jako dělník v úpické továrně. V roce 1904 odešel natrvalo studovat malbu a kresbu do Prahy na Uměleckoprůmyslovou školu. Po ukončení studií odjel na krátký čas do Paříže, kde pobýval mezi lety 1910-1911. Po návratu do Prahy se aktivně zapojil do kulturního života. V roce 1911 se stal, společně s E. Fillou, A. Procházkou, O. Kubínem, Z. Kratochvílem a dalšími, zakládajícím členem progresivně orientované Skupiny výtvarných umělců. Následně kratší dobu působil jako redaktor Uměleckého měsíčníku, stal se členem Spolku výtvarných umělců Mánes a redaktorem časopisu Volné směry. V Lidových novinách působil jako redaktor od roku 1921 až do svého uvěznění v roce 1939.

"V umění se člověk dostane na konci života tam, kde vlastně měl být na počátku."

Společně se svým bratrem Karlem napsal kratší prózy (Zářivé hlubiny a Krakonošova zahrada). Podílel se také na divadelních hrách Lásky hra osudná (1911), Ze života hmyzu (1922) a na utopické hře Adam Stvořitel (1927). Se svým bratrem a S. K. Neumannem spolupracoval na realizaci Almanachu na rok 1914. Sám psal zejména povídky (Lelio, Pro delfína), pohádky pro děti (Povídaní o pejskovi a kočičce) a fejetony. Po roce 1913 se začíná rozvíjet jeho malířská tvorba. Byl neochvějným zastáncem modernismu a kritikem konzervativních forem života. Výrazný vliv na jeho tvorbu měl francouzský kubismus, který obohatil kapkou naivismu, jenž se pro jeho práci stal typickým. Věnoval se také sociálním tématům a dětským motivům. V roce 1918 se stal jedním ze zakládajících členů umělecké skupiny Tvrdošíjní. V roce 1919 se začal angažovat v oblasti knižní grafiky. Jeho preferovanou technikou byl linoryt. Později přešel k ilustračním kresbám. Na konci třicátých let začal velice citlivě vnímat zhoršující se politickou situaci, na kterou ostře reagoval. Díla jako Oheň a Touha symbolizují situaci blížící se války. Ve fejetonech a karikaturních kresbách, psaných a vytvářených pro Lidové noviny, vyjadřoval jasně a otevřeně své politické přesvědčení. Považoval za svou povinnost hájit zásady moderní demokracie. Vnitřní barometr umělců, který vždy velmi citlivě reaguje na sebemenší změnu duševního klimatu ve světě, se nedal oklamat. Josefa Čapka zneklidňoval vývoj politických poměrů v Evropě od počátku třicátých let. Sledoval, jak se na obranu svobody, lidských práv a ohroženého umění stavěli přední představitelé evropského kulturního života. Stejně jako jeho bratr Karel, nechtěl zůstat jen pouhým divákem. Jak si zaznamenal do svého zápisníku: „Nejsem pozorovatel, jsem účastník.“ Štětcem a perem reagoval na evropské i domácí události stále ostřeji a pronikavěji. Kreslil a psal s převahou člověka, který věřil, že „nikdy oheň nemůže zhubiti myšlenku, která vyjde vždycky znovu vzkříšena“.

Pro svou účast v odboji byl v den začátku druhé světové války zatčen gestapem a vězněn v koncentračních táborech. Zemřel patrně při tyfové epidemii v koncentračním táboře Bergen Belsen mezi 4. a 25. 4. 1945.

"Nejsem pozorovatel, jsem účastník." Josef Čapek

Během první poloviny dvacátých let získává Josef Čapek umělecké, společenské i politické renomé. Také jeho osobní život se pozitivně obrací. Roku 1919 se jako finančně zajištěný člověk žení s Jarmilou, v roce 1923 se jim narodí dcera Alena. Tato rodinná událost, jež se zanedlouho výrazně promítne do jeho tvorby, přispěje také k rozhodnutí pustit se společně s bratrem do stavby rodinného dvojdomku na pražských Vinohradech. Na jaře 1923 obesílá pátou výstavu Tvrdošíjných, jež vynikala pozoruhodnou francouzskou účastí (Raoul Dufy, Le Corbusier, Amedée Ozenfant ad.), početným souborem obrazů a kreseb, převážně z let 1920-1922.

V této veskrze radostné atmosféře vzniká plátno „Srnky“, jež se poněkud vymyká z nově se konstituující linie exprese a sociálního zaměření cyklu „Chlapů“. Lze ho však přiřadit k jinému, nosnému proudu autorovy tvorby: k výtvarné (a literární) tematizaci lesa. Čapek se k ní ve stylových obměnách vracel od let první světové války s trvalým zájmem, splývajícím postupem času s přírodní meditací. V próze „Kulhavý poutník“ (1936) zaznívají slova, která lze chápat jako určité vyznání: „…Volání (přírody - pozn.), lákání, šepot i mlčení doléhají až do mých snů, osudně a bez odporu se poddávám její čaromoci, upoután její krásou, štěstím, skrytostmi. Příliš miluji trávu, stíny lesů, šelestící list; přečasto jsem bláhově toužil uhodnout myšlenku, která je v kráse květiny, poznat tajemství vložené v kameni, v květech i korunách stromů, v naději, že budu pak vědět všecko, že pak už se nebude po čem ptát. - Mám rád přírodu… Jsem příroda a nehledám v přírodě nějaký svůj návrat, nýbrž ji přírodu.“

Křehká poetičnost předloženého plátna dokonale předjímá toto osobní vyznání. Výtvarná forma je zde nesmírně čistá, přitom maximálně abstrahovaná, až puristická. Jako by se tu jednalo i o jakousi polemiku s Jeanneretovým (Le Corbusierovým) a Ozenfantovým purismem, jemuž tehdy Čapek přiznával „okouzlující intelektuální půvaby“, ale postrádal „povzlet z lyrických nepředvídaností“.

Obraz „Srnky“ je okouzlujícím příkladem Čapkova osobitého, hluboce lidsky procítěného a přemýšlivého přístupu, vzdorujícímu jakémukoli dobovému estetickému diktátu, ať už šlo o purismus či „halasnou“ poetisticko-konstruktivistickou formuli Devětsilu. Lehce naivizující přízvuk staví toto plátno do vývojové linie mezi malířské ohlasy autorova „Nejskromnějšího umění“ (1920) a jeho „dětské“ obrazy z doby kolem roku 1930.