Vojtěch Tittelbach

Po maturitě (1919) začal Vojtěch Tittelbach studovat na Uměleckoprůmyslové škole v Praze. Jeho první učitel, Emanuel Dítě, mu však příliš mnoho zkušeností a dovedností nepředal. Emanuel Dítě (1862-1944), byl typický akademik především nábožensky motivovaných figurálních obrazů.

Byl také výtečným kreslířem a svým žákům se snažil vštípit především důležitost technicky dokonalé řemeslné přípravy. Toto byla vlastnost, ke které měl Tittelbach ve svém talentu předpoklady již od mládí. Talent a nadšení se u Vojtěcha Tittelbach projevili naplno v grafickém ateliéru Maxe Švabinského na pražské akademii. Sem přešel v roce 1922 a zůstal tady celé 4 roky. Ateliér se tehdy nacházel v paláci Lucerna na pražském Václavském náměstí a Vojtěch Tittelbach se zde setkal s dalšími umělci např. Janem Bauchem, Cyrilem Boudou, ad.

Spousta grafických děl, dochovaných z doby, kdy Tittelbach studoval u Maxe Švabinského, naznačuje, že kdyby se tomuto umění Tittelbach více a systematicky věnoval, mohla česká moderní grafika získat jednu z nejvýraznějších osobností. Tittelbach měl výrazný kreslířský talent. 

Na jaře roku 1930 pobýval Vojtěch Tittelbach necelé tři měsíce v Paříži jako posluchač Františka Kupky. Ten byl v té době externím profesorem Akademie a jeho ateliér sloužil jako nástavbové studium pro čerstvé absolventy škol. Zde v Paříži Tittelbach nabyl velké úcty k Cézannovi a ke kubismu. Velký Picasso a jeho mohutná plastická díla zasáhla tvorbu Tittelbacha silněji, než byl ochoten si sám přiznat. Právě tento velký umělec v něm probudil odvahu k proměně lidského těla v elementární sochařské dílky. Roku 1930 se Vojtěch Tittelbach stal členem Umělecké besedy, kde působil i český malíř a ilustrátor Josef Šíma. Klasické téma Tittelbachovy lyrické představivosti se kolem roku 1933 začalo čím dál více přibližovat k surrealismu. Přesto Tittelbachův postoj k surrealismu zůstával nejasným. Je historickým faktem, že se oficiálně nepřidal k žádné ze skupin, které by vyznávaly program abstrakce nebo surrealismu.  

Tittelbach byl malířem z hlediska teoretických dogmat velmi „neukázněným“ – bez zábran dával volný průchod realizacím svých poetických představ. Nedbal na přísnou stylovou jednotu tvorby, a proto v nepatrném časovém odstupu a někdy dokonce paralelně mohly vznikat obrazy rozdílného charakteru, určeného především specifickou povahou sdělovaného obsahu a tvůrčí emoce. Jak uvedl L. Hlaváček: „Vojtěch Tittelbach je (…) typem tvůrce (…) novodobé senzibility, jež činí jeho umění tak strhujícím a propůjčuje mu takovou komunikační sílu.“ Komunikační síla Tittelbachových děl spočívá v tom, že výrazná imaginativní a surrealizujcí výtvarná forma je nositelem všeobecně srozumitelného jinotaje. 

Skutečnost, že se Tittelbachova tvorba vyznačuje širokým stylovým rozpětím, z něj zároveň učinila předchůdce postmoderních teorií a aktualizovala jeho odkaz pro současnost.