Ceny umění
Sdílet:

Vladimír Preclík

1929–2008

Získejte upozornění na nově dražená díla

Významný český sochař, malíř, řezbář a spisovatel, vysokoškolský pedagog a předseda uměleckého spolku Mánes.

Vladimír Preclík pocházel z rodiny strojvůdce a lidového řezbáře. Ovlivněn tímto rodinným zázemím se nejprve vyučil v Hradci Králové řezbářem (1946). Následně jej velmi ovlivnilo studium v ateliéru prof. Josefa Wagnera na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze, kde roku 1955 absolvoval. V ateliéru Wágnera se seznámil také s Vladimírem a Věrou Janouškovými, Olbramem Zoubkem, Milošem Chlupáčem a Evou Kmentovou – stěžejními protagonisty české sochařské scény 50. a 60 let. 

Preclík vstupoval do uměleckého života výrazně už krátce po svých studiích ještě v 50. letech. Byl členem skupiny Trasa 54, která sdružovala výtvarníky hlásící se k odkazu meziválečné avantgardy. 

V roce 1959 se Preclík představil veřejnosti svou první samostatnou výstavu, uspořádanou E. F. Burianem v Divadle D 34. Na ní vystavil soubor soch (s příznačným názvem Česká avantgarda). Součástí byly také sochařské portréty, ketrým se Preclík věnoval již od roku 1957 a které vzdávali hold osobnostem předválečné kultury. Portrét jako takový představoval v díle Vladimíra Preclíka specifické místo, jak sám uvedl: „Portrét je šancí nahlédnout do lidské psychiky. Může zaznamenat slupku, ale také jádro, charakter, duši. Může oddělit podstatné od nepodstatného. Odkrýt výraz, osobnost - a to je těžší než pokožkový realismus." Kubizující tvarosloví v Preclíkově portrétní tvorbě je výrazné, avšak divákovu pozornost autor skutečně bravurně směřuje k tomu, co je „za tváří". 

V 60. letech 20. století se Preclík zapsal svými dřevěnými sochami, v nichž spojoval starou řezbářskou tradici s novými tendencemi tehdejšího sochařství. Tyto sochy jsou víceméně abstraktní. Preclík v nich podlehl kouzlu asambláže. Autor však nepoužívá jako většina jeho vrstevníků nalezené nebo industriální předměty (ty se objeví v jeho pozdější tvorbě 80. a 90. let 20. století). To, co asambluje, jsou rukodělně vytvořené prvky ze dřeva, kombinované se sklem, s kůží či kožešinou. Povrchovou úpravu soch dotvářel barvou. Procesem sestavování dochází k poetické transformaci jednotlivých prvků, často s humorným nebo ironizujícím podtextem. 

Preclík tehdy vytvářel celé sochařské cykly. Mnohdy jsou jeho sochy společenskou kritikou. 

Třeba v cyklu Trůny z roku 1963, v nichž se vyjádřil k problému uzurpované moci, nebo v cyklu Antistrojů z let 1963-65, jejichž podoba je motivována sarkastickým postojem k fetišizaci stroje a k falešnému mýtu technické civilizace. 

Méně početnou, ale neméně důležitou oblastí, jsou pak Preclíkovy kamenné sochy. Vznikaly zejména pro veřejné prostory. 

Vladimír Preclík byl také znám svou spisovatelskou činností, které se věnoval od roku 1982. Jeho literární tvorba čerpá z autobiografických zdrojů, vzpomínek a životních prožitků. Často se vztahuje k jeho rodnému kraji.