Vladimír Boudník

Počátky explosionalismu, jehož zásady sepsal už v roce 1949 v Manifestech explosionalismu, propojovala navzájem jeho literární a výtvarná činnost. Boudník koncipoval řadu dalších manifestů a provolání, psal básně, kritiky, úvahy a drobné prózy pro vlastní samizdatovou edici Explosionalismus, vedl si deníky a obsáhlou korespondenci. Výtvarné realizace měly tehdy spíše doprovodný charakter. Proto víc než drobné skici, miniaturní grafiky, dekalky a fotogramy charakterizovaly toto období první poloviny padesátých let jeho akce v pražských ulicích, při kterých Boudník demonstroval na reáliích oprýskaných zdí „všemocnou sílu“ umění. Objektem názorných euforických proklamací byli kolemjdoucí, kteří mu ztělesňovali „lidstvo“; apeloval v nich na potenciál obrazotvornosti a tvůrčích schopností každého člověka, aby se zapojil do tvořivého a tedy pozitivního přetváření lidské společnosti. Díky své neobvyklé tvůrčí invenci a experimentálním výtvarným, postupům už tehdy Boudník, víceméně intuitivně, formuloval některé zásadní úvahy, které tehdy stály v centru proměn světové malby, především evropského tašismu a americké action painting. Svými pouličními explosionalistickými akcemi v letech 1949–1956 se tak Boudník v podstatě stal jakýmsi českým „průkopníkem“ happeningů.

Explosionalismus se stal jádrem celé Boudníkovy tvorby; na jeho základě realizoval v následujících osmnácti letech své grafické experimenty. V r. 1954 vytvořil unikátní aktivní grafiku. Podstatou nebyl mechanický otisk, ale spontánní tvůrčí gesto. Emotivní mechanická destrukce matrice za pomoci různých materiálových fragmentů kovového dílenského odpadu se tak v zásadě stala absolutizací fyzické akce v tvůrčím procesu. V r. 1957 následoval experiment s technikou monotypu, jejíž gestický potenciál mu, jakožto grafikovi, umožnil vyjadřovat se malířsky. Strukturální technikou, kterou Boudník objevil v roce 1959, vytvořil originální verzi „umění v surovém stavu“, později známou pod pojmem texturální malba. Založil ji na plastickém reliéfu organických tvarů v podobě grafické asambláže. Materiálová struktura grafik tím získala kvality autonomního sochařského reliéfu. Struktury doplnil Boudník v roce 1965 magnetickými grafikami. Volný soubor Derealizací z let 1961-1962, který inicioval přítel, básník a výtvarník Jiří Kolář, tvoří barevné stránky anatomického atlasu, přetištěné matricemi strukturální nebo aktivní grafiky. Výsledný vizuální efekt grafických soutisků dosáhl Boudník záměrnou konfrontací abstraktních materiálových struktur s realisticky provedenou anatomií lidského těla.

Principy aktivní grafiky Boudník znovu aktualizoval v lettristických suchých jehlách Dopisů z pol.60.let, připomínajících Dekrety Jiřího Balcara z let 1959–1960., které často kombinoval s reliéfními strukturami nebo s monotypem. Jejich sdělnost záměrně znejasňoval převrácením textů při konečném otisku desky. V roce 1965 zrealizoval soubor magnetických grafik, kterými rozšířil výrazové možnosti stávajících struktur. Jejich reliéf tvořily ocelové špony, které Boudník „organizoval“ v ploše pomocí magnetů do abstraktních shluků.

Posledním experimentem byly symetrické strukturální grafiky na téma variací na Rorschachovy testy (od 1966), inspirované známou Rorschachovou psychiatrickou metodou principu deseti tabulek, založených na projekci asociací do abstraktních skvrn, která sloužila k odborné expertize. Princip symetrie Boudník využil přeložením matrice podél středové osy. Nepravidelné skvrny, které otiskem vznikly, asociovaly přízračné organické formy hmyzu a živočišného světa

Boudníkova tvorba se uzavřela předčasně jeho smrtí v roce 1968. Myšlenkovou a tvůrčí originalitou se však Boudník stal natolik klíčovou figurou, že nasměroval jednu z cest české poválečné abstrakce.

text: Hana Larvová