Václav Špála

Jeho první práce byly vytvořeny v duchu fauvismu, který však doplňoval expresivní podtón. Znalost kubismu a orfismu se u něj projevila v energické práci s barvou, stejně tak jako v rytmickém kladení barev. Ve slavném trojzvuku národních barev dokázal skloubil to nejlepší z těchto uměleckých směrů 20. století do jedinečné syntézy. 

Václav Špála se narodil roku 1885 ve Žlunicích u Nového Bydžova jako páté z devíti dětí do rodiny cihlářského mistra. Výtvarné sklony se u něj projevovaly již od raného mládí, kdy vytvářel figury z cihlářské hlíny. Jeho šest sester mu často stály modelem.

Poté co se vyučil uměleckému zámečnictví v Hradci Králové, odchází Špála do Prahy, kde se několikrát marně uchází o přijetí na Uměleckoprůmyslovou školu. Roku 1903 se mu podaří úspěšně složit zkoušky na pražskou Akademii výtvarných umění, kterou však po pěti letech opouští pro příliš konzervativní postoje vedení. 

Již za studií na Akademii se Špála setkal s většinou avantgardních představitelů své generace (E. Fillou, B. Kubištou, A. Procházkou, B. Feiglem, V. Benešem, V. Nowakem, O. Kubínem). 

Roku 1909 se stal členem SVU Mánes. V roce 1911 vstoupil do kubisticky orientované Skupiny výtvarných umělců. Kvůli názorovým neshodám s dalšími umělci však odešel již po necelém roce. Nicméně kubismus jako takový vnesl do Špálových obrazů dynamiku a vibraci barevných ploch, lehkost a hravost, které zůstaly v jeho tvorbě patrné i po roce 1923, tedy v době, kdy se již primárně kubismem nezabýval. V letech 1912-1918 se jeho hlavním motivem tvorby stalo téma venkovského děvčete a koupání. Slovy Karla Teigeho: „…Vizte takové /Špálovy/ koupající se ženy (…) – kdo jiný by dovedl tak zjednodušenými prostředky vystihnouti to smyslné osvěžení v parném dni (…)?“

K důležitým kapitolám autorova uměleckého vývoje patřilo také období spjaté se skupinou Tvrdošíjní (1918-1924). Špála se účastnil všech jejích výstav. 

Roku 1947 Jan Zrzavý neváhal prohlásit: „Byl z nás /Tvrdošíjných/ nejlepší.“

Ve 20. letech byly důležité jeho krajinářské pobyty ve středních, jižních a východních Čechách. Tvůrčí fáze let 1923-1926 se označuje jako zelené období, následované obdobím modrým (1927-1930), v němž dech beroucími odstíny ultramarínu a pruské modři ztvárňoval převážně říční krajiny v Orlických horách, jižních Čechách a na Sázavě. Václav Špála si za svou uměleckou dráhu vytvořil nezaměnitelny malířský styl, živený kubistickou, fauvistickou i expresivní tradicí, vyznačující se úderným rukopisem a živou, velmi specifickou barevností, omezenou na několik úderných tónů. Temná modř se stala natolik charakteristickým rysem jeho malby, že zpětně získala adjektivum „špálovská“.

Po roce 1930 do malířovy tvorby, tematicky nově soustředěné na motivy květinových a ovocných zátiší, opět vstupuje akord červené a bílé. Modrá zůstává i nadále výrazným prvkem, vnášejícím do obrazů potřebnou svěžest, prostorovost a dynamiku. 

V letech 1936-1939 zastával Špála funkci předsedy SVU Mánes. V té době jej také Oskar Kokoschka označil za „jediného dobrého českého malíře“. 

Nicméně v roce 1944 byl prohlášen za zvrhlého umělce a odsouzen k nuceným pracím. Ze zdravotníchdůvodů byl této povinnosti zproštěn.

Václav Špála zemřel v květnu roku 1946, půl roku po svém jmenování národním umělcem.