Karel Souček

Na malířský projev Karla Součka mělo formující vliv prostředí Kladna. V jeho rané tvorbě převládá expresivnost a pochmurnější tóny, připomínající Goyu nebo Daumiera a udržující se hluboko do 50. let. Civilizačnímu programu Skupiny 42 dával Souček drsnější a všednější tvářnost. V obrazech po roce 1945 se tvar rozplývá ve spleti neklidných linií.

V 50. letech přešel Souček k vyjadřování v tematicky vázaných obrazových cyklech, s nimiž přesvědčil zejména v soutěži na výzdobu Národního divadla vyhlášené v roce 1952. Protože se jeho návrhy vymykaly běžným dobovým představám socialistického realismu, nakonec byly ve výzdobě prosazeny a uplatněny práce malířů, kteří se těmto představám více blížily. Drobné obrazy nabývaly stále většího formátu a často dostávaly formu triptychů a polyptychů, a ty zase tvořily souvislé série, vázané svým obsahem i formou. Tento způsob tvorby pro Součka zůstal typický až do konce života. Tak i mohl uplatnit schopnost rozvinout figurálně bohatý sled dějově výstižných scén, jak je představil např. na světové výstavě EXPO Brusel v r. 1958.

Na rozdíl od Grosse, Hudečka či Kotíka jej však tolik nezajímaly procesy „zcizování a odlidšťování“, promítající se do postav biomechanických fantómů, ale především obyčejné, všednodenní děje, které se odehrávaly v důvěrně známém prostředí městských ulic a pasáží. Výjevy z bister, kadeřnictví, nemocničních či nádražních čekáren jsou plné sounáležitosti s „malými lidskými příběhy“.