18 |

Josef Šíma1891–1971

Prázdno a vítr (Le vide et le vent)

Posuzované dílo „Prázdno a vítr“ je autentickou, výtvarně nesmírně delikátní, sběratelsky exkluzivní, rozměrově největší známou kresebnou prací Josefa Šímy.

Historik umění František Šmejkal, autor nejvýznamnější monografie o Josefu Šímovi (1988) napsal: „Šímova tvorba nemá žádnou vlastnost, která by odpovídala překotnému rytmu dnešní doby a jejím tisícerým proměnlivým tvářím. Nepoddává se na první pohled, není nápadná, nešokuje, nikoho nepřipomíná, nedožaduje se pozornosti zvláštní technikou nebo novými materiály. Zdá se, že nic nepopírá. Prostě existuje.“

Na počátku druhé světové války přestal Josef Šíma malovat. Válečné události, evokující mu zažité útrapy války první světové, v jeho mysli zpochybnily význam moderního umění i jeho vlastní práce. Od výtvarné tvorby se odloučil na celé desetiletí. Tato tvůrčí cézura byla přerušena jen několika díly a souborem kreseb, který vznikl při jeho cestě na Slovensko roku 1947. Tento cyklus je pozoruhodný tím, že obsahuje i několik krajně zjednodušených, téměř abstraktních kvašů krajiny, předznamenávajících autorovu budoucí tvorbu.

K další systematické práci se Josef Šíma vrací teprve v roce 1950. Hlavním tématem se mu stává krajina. Svou pozornost přenáší k zemi a usiluje o vyjádření její prapodstaty. Postupně se také obrací ke světlu, v duchu svého celoživotního úsilí postihnout ideální jednotu světa.

Posuzovaná unikátní, velkoformátová kresba s básnivým názvem „Le vide et le vent“ – „Prázdno a vítr“ je jednou z mimořádně jímavých Šímových vizí, v níž dal autor podobu své utkvělé představě odhmotněné, vnitřně prosvětlené, mytické krajiny. Patří k typu maximálně redukovaných, monochromních (či téměř monochromních) krajin, jejichž prvotní předobraz představovala reálná scenérie ve francouzském Brie a jež v rozrůzněných podobách procházejí celým Šímovým dílem první poloviny padesátých let.

Střední část obrazového prostoru posuzovaného díla prostupuje světelná záře, jakési tajemné nehmotné fluidum, které celou krajinu přeměňuje ve všeobsahující kosmickou vizi. Širým prostorem oblohy jako by se pohyboval nepravidelný útvar mraku, popoháněný větrem. Ve spodní partii díla se „převalují“ protáhlé, nepravidelné plochy – plány, naznačující strukturu geologických vrstev země.

Jak uvádí František Šmejkal, název „Le vide et le vent“ – „Prázdno a vítr“, užitý doložitelně ještě pro jednu olejomalbu (1954), je odvozený z básně Rogera Gilbert-Lecomta a signalizuje autorův znovuobnovený zájem o poetiku Vysoké hry (Le Grand jeu).

Josef Šíma tu maximálně sugestivně zbavil abstrahované znaky země gravitace, aby je nechal plout v bezčasí chvějivé atmosféry a přiblížil je ke světlu.