Ceny umění
Sdílet:

Jan Kubíček

1927–2013

Získejte upozornění na nově dražená díla

Jan Kubíček, malíř, grafik, fotograf, jehož tvorba je neoddělitelně spojena s konstruktivismem. Spolu se Zdeňkem Sýkorou, Vladislavem Mirvaldem, Milošem Urbáskem, Hugem Demartinim či Milanem Grygarem patřil k nepřehlédnutelným postavám české geometrické abstrakce.

V ranných pracích Jana Kubíčka se odráží vliv malíře a grafika Františka Hudečka a Skupiny 42 s programem městského civilismu. Kubíčka inspirovalo městské prostředí, nejvíce pak jeho podoba v noci. Hodně ho přitahoval Měsíc, na jeho obrazech působí téměř jako světelný signál.

Na téma člověk ve městě vytvořil Jan Kubíček také linoryty, monotypy a kresby (jde o cykly Lidé ve městě, Město svítí a Světlonoš). Zprvu šlo o realistickou tvorbu, koncem 50. let v souboru tušových maleb na papíře však umělec již stylizoval a abstrahoval, konstruktivně dělil a členil. 

Na přelomu 50. a 60. let tvořil lité laky v duchu informelu. 

V letech 1962-63 pronikalo do jeho prací písmo. Kubíček fotografoval struktury starých zdí a torza nápisů na zašlých vývěskách a reklamních tabulích, začleňoval fragmenty textů i jednotlivá písmena do strukturovaných koláží (často s destruovaným či mačkaným papírem, který přetahoval lakovými lazurami).

Písmo a nápisy zprvu fungují jako odkaz ke světu města a periferie. Rychle se však osamostatňují a v roce 1964 je Jan Kubíček v menších souborech frotáží a „tabulí“ používá už jen jako izolované grafémy a geometrické prvky.

O další rok později vzniká první „hard edge“ obraz. Písmena se proměnila v pouhý vizuální tvar zbavený sémantického významu. Hlavní roli mezi písmeny hraje pro Kubíčka litera „L“. S tou sehraje umělec v následujících letech nejedno překvapivé konstruktivní představení: přidělí mu různé logické pozice, které bude měnit, spojuje ho do párů a podobně.

Kubíčkovým klíčovým obdobím byl konec 60. let, kdy se stal jedním z průkopníků konceptuálního konstruktivismu. Výtvarně prezentoval principy dělení plochy, kontrasty, kontrapozice a rotace. Pracoval se základními tvary (zejména kruhem a čtvercem) a liniemi (vertikál, horizontál a diagonál).

V letech 1968-1970 vytvořil i plastické objekty z plexiskla a novoduru. Uvažoval také o převedení některých svých obrazů do trojrozměrné podoby, případně začlenění do architektury, což se mu však za jeho života nepodařilo realizovat.
Na přelomu let 1969/1970 proběhla ve Špálově galerii v Praze jeho první česká minimalistická instalace.

Po desetiletí, kdy zkoumal systematicky základní kontrasty a řád (1964-74), věnuje se Jan Kubíček po několik let problematice, která je jejich dialektickou negací – je to vzájemnost řádu a náhody. Vrhá kostkou a náhodný výsledek mu určuje barevný odstín, který pak zanáší do uspořádaného rastru.

Kolem 70. let v Kubíčkově tvorbě začíná nové výrazné období charakterizované uplatňováním principu dislokace, který umělec nazývá v rozvinutější podobě Forma-akce. Vypovídá o možnostech proměny uspořádaných tvarů. V jedné části díla je výchozí geometrický tvar, v druhé části jeho dislokovaná podoba, která vzniká logickým, systematickým nebo také intuitivním zásahem. 

Od počátku 80. let se Jan Kubíček snažil osvobodit tvorbu od myšlenkových procesů, které považoval za vyčerpané. Začal pracovat s novými základními tvary – kruhy a půlkruhy. Ty opět měnil různými zásahy. Většinou je dělil či lámal, dislokoval pomocí diagonálních os. Vytvářel diptychy, kde původní a změněný tvar po zásahu kladl vedle (respektive pod sebe) a předváděl jejich proměnu či kontrast. 

Vedle „malby“ byl Jan Kubíček činný i v jiných oblastech tvorby. Od počátku 60. do 80. let mu byla zdrojem obživy ilustrační tvorba a fotografie.